Jedeme na Tábor

Milé vzpomínání na dětství, nezatížené veškerým technickým rozvojem. Dodnes nezapomenu na mé pády na slajfkach na tehdejším pivovarském rybníce, nebo lyžování s telemarkami. Dnes by mě s tím vším dali vycpat a do muzea. Dnes paráda ve sport. vybavení, šílené fronty u rekr. středisek a jiné úžasné věci :-)

Tak to je nádherná vzpomínka. My jsme měli za domem táhlé pole, stoupající pod kopec Špičák. Když napadaný sníh trochu umrzl, bylo pracné vystoupat po něm až pod ten kopec. Ale dolů, to byla jízda. Ještě že pole končilo krátkou rovinou, jinak bychom skončili ve vodě Ploučnice. Dřevěné lyže s koženým vázáním, které se jen tak mnohdy i vyspravené provázky upevnilo na jakoukoliv botu, hůlky nehůlky, teplá čepice, nebo šátek na babku, tepláky obalené sněhovými koulemi... to byla zima mého dětství.

Mám to jednoduché, lyžovala jsem 2x v životě. Brusle jsem měla raději. Hezky napsané.

Františku. To je krásné a úsměvné vzpomínání. Na šponovky, kulicha, mokré rukavice a chlebník se svačinou si pamatuju taky. A že nebyl vlek, to mi ani tenkrát nevadilo. :-) My jezdili do malé chaty v Krkonoších. Hezky autobusem a potom s lyžemi a ruksakem na zádech. Ale na víc dní,pochopitelně. A večer jsme pokaždé všichni usnuli, jako když nás do vody hodí.

Jejda, poděsilo mně to. Ještě jedu s Honzíkem o zimních prázdninách lyžovat. Minule jsem spadla jen jednou a to ne v jízdě, jen tak jsem se sesula..

Tak trochu humorný článek s pády na lyžích. Já je zatím na nohách ještě nikdy neměla a ani už mít nebudu. Koneckonců padám i bez nich když je kluzko pod nohami.

Úplnej Eskymák :-)

Františku, to je článek přesně pro mě, původem z Lomnice nad Popelkou. Lyžovat jsme sice chodili na Babylon, ne na Tábor, ale trochu jsem záviděla dětem z rodiny Šaldovy, která spravovala restauraci na Táboře. Děti jezdily v zimě do lomnické školy na saních nebo na lyžích.