O xenofobii s úsměvem I: Američané

Ano, je jich všude plno, skromnost není jejich cnostnou stránkou, takový pelmel.

Žádného živého Američana osobně neznám a ani mě to za velkou louži netáhne. Jen syn občas vyprávěl o klucích a holkách, co sem na malé české město přiletěli, aby tu učili neználky anglicky. Rozhodně to nebylo nic negativního.

Všechno je relativní a všude je chleba o dvou kůrkách. Můj bratr byl za nezáviděných okolností "odejit" z rodné vlasti a v Americe je víc jak 40 let. Možnosti jsem měla, ale po návštěvě Ameriky, ani jiných zemí světa jsem nikdy netoužila. Všude žijí lidé a já jsem měla to štěstí, že jsem se narodila v té nejkrásnější zemi na světě, v té nejlepší době, do které jsem se narodit mohla a nemám potřebu koukat někomu "pod pokličku".

Osobně žádného Američana neznám, ale vše, o čem se tu píše už jsem jednotlivě slyšela. Zde je to krásně a humorně shrnuto. Alespoň vím, co čekat, kdybych náhodou nějakého Amíka potkala...

Protože se taky tak chovám neokázale, rozumím si s jejich mentalitou.Stačí zamerikanizované děti v příbuzenstvu a u přátel. Na bydlení jsou velmi nároční, žerou, bez auta ani krok( až na turistické výjimky). V našich úzkoprsých poměrech vypadají fakt dětinsky a bláznivě...

Děkuji vám. Mám radost, že vás knížečka zaujala. Těším se na vaše další postřehy. :-) Když na naše vědecké pracoviště UK přijely na počátku 90. let dvě starší Američanky z Mírových sborů, aby nás učily anglicky, jednaly s námi, jako bychom před týdnem slezli ze stromů. Byly např. překvapeny, že víme, kdo byl Kennedy. Žasly, že máme kulturně-politický přehled.

Podobně popisovali Američany naši dlouholetí známí, kteřì byli celoživotními přáteli mojí tchýně. V mládí emigrovali a domů ( k nám) se vraceli pravidelně. Jejich vyprávění byla moc zajímavá, podobně jako váš článek. Nejsem žádný dobrodruh a cestovatel, a proto vím, že do USA se už nepodívám. V dnešní době to zase není taková hrůza. Jsem vděčná za Internet, mobil a TV. Denně se k nám dostane tolik informací, ... kéž bych si je zapamatovala.

Napadá mě jen: Z národů ač jsme různých, jsme amíci a kdo je víc? Pěkně jsi nám předložila ten "melting pot". (tavicí kotel) :-)

Věrko, perfektní článek. Povedlo se Ti to. Díky. Ano, nejen velké děti, vím o tom svoje.

Věrko, jak jinak, dobře napsané. Pravda, osobně neznám žádného Američana, jsem holka z vesnice, ale přesto je nemám ráda. Jeví se mi jako velcí pokrytci, ono miluji tě za každým druhým slovem není pravda. Ale nebudu se tím trápit, Ameriku nikdy nenavštívím a tím pádem nepoznám ani Američany.