Když jsem pak spatřila skutečného krtka na obrázku, byla jsem zklamaná. A ještě víc mne šokovala příhoda, co se nám stala (možná nebudete věřit, ale nám se běžně stávají věci neuvěřitelné, zkrátka jak se říká – to nevymyslíš, protože nejlepší příběhy vždycky píše sám život).
Trávili jsme s našimi malými dětmi čas na zahradě u babičky a dědy, když tu se objevil soused s rýčem, na kterém dětem přinesl ukázat chyceného krtka. Krtka vysypal mladší, tehdy asi tříleté dceři do kbelíčku. Všichni jsme se srotili nad kbelíčkem a zírali na to malinkaté černé tělíčko. Nejenže neměl žádné kalhotky (kde má kalhotky, ptala se i dcerka hned), ale on neměl ani očička a místo tlapek měl malinké růžové lopatičky ! Krteček byl tak nicotný, že jsme usoudili, že je to krtčí miminko. Ležel v kyblíčku bez hnutí a dcerky začly natahovat, že není živý…ten kruťas soused nám ho přinesl mrtvého !
Než jsme stačili jakkoliv zareagovat, dcerka neodolala a sáhla dovnitř, aby si pohladila krásný, lesklý černý kožíšek. A najednou zaječela z plných plic, vytrhla ruku z kyblíku a na konci prstu se jí houpal zakousnutý obživlý krtek. Za ukrutného řvaní máchala s krtkem na prstu ve vzduchu. Vsadím se, že soused nás musel z křoví pozorovat a náramně se bavit, protože takový kravál nešel nechat bez povšimnutí. Zkoprněli jsme, protože nic takového jsme od krtka samozřejmě nečekali a jen jsme chvíli bezmocně zírali. Najednou ovšem byl prst bez krtka – neudržel se během toho vydatného máchání prstem, chudák, a kamsi odletěl.
A nastalo další pozdvižení. Za řvaní postižené dcery jsme se my ostatní dohadovali, jestli máme letět k doktorovi, protože jsme se obávali, že dcerka bude adeptkou na vzteklinu.
Nakonec zvítězil chladný rozum nejstaršího. Děda přinesl lupu a všichni jsme zkoumali dceřin prst. Nebylo na něm nic, ani kapička krve, ani žádné viditelné kousnutí, kůže na prstu byla neporušená. Krtčí miminko zřejmě nemělo zuby ! (Jestli teda krtek vůbec zuby má, předpokládám, že ano.)
V další fázi jsme dceři prst vydezinfikovali a usoudili, že si nepůjdeme dělat nikam ostudu a nepodrobíme dceru žádné protivzteklinné kúře. Následně jsme začali v trávě hledat krtka. Samozřejmě marně. Co když soused přijde a bude se dožadovat jeho vrácení, aby se ho zbavil sám vlastnoručně ? Měl totiž na své zahradě těch hromádek celkem dost. Další řev a pláč, že krtka nemůžeme přece vydat sousedovi k zabití ! Ale co řekneme, kde ho máme ? Co jsme s ním udělali ? Nemůžeme přece říct, že jsme si ho hodili do vlastní zahrady !
Mužští členové rodiny hartusili, že teď jsme si právě nasadili krtka do zahrady vlastnoručně jako blbci sami a kdo ho bude honit a zneškodňovat nehledě na hromádky, které nám tu vytvoří?
Dopadlo to dobře, dcera má vzteklinu jen občas, krtka zřejmě sezobl nějaký pták, protože žádné hromádky se nekonaly a sousedovi manžel něco namluvil – určitě něco v tom smyslu, že krtka hrdinně odrovnal sám…
A jako poučení z toho vyplynulo, že žádného krtka radši nehlaďte, a to, i kdyby měl na sobě kalhotky!
