Zas jeden rok je ten tam

Zas jeden rok je ten tam

31. 12. 2019

Uběhl jak stoletá povodňová voda a já na začátku roku nového skládám střípky událostí, příběhů, dobrých akcí i průšvihů, do mozaiky, která byla pro tento rok a pro mne typická. I když průšvihy a horší zážitky se také vyskytly, mám na zřeteli, že do Nového roku se má nakráčet vesele a optimisticky, a zmíním zde dvě komické příhody, které mě v loňském roce potkaly.

Ve vesnici, kam jezdíme na chalupu, se konala na místním hřišti letní slavnost. Program, muzika, stánky s občerstvením.  Když mě někdo pozval na panáka, nedalo se odmítnout, a slušnost velí pozvání oplatit. Tak jsem zakrátko pocítila potřebu trochu se projít a provětrat pobolívající hlavu. Dceři také nebyla procházka proti mysli, a tak jsme vyrazily volným krokem po silnici směrem k lesu. Přibližně v polovině cesty stojí stará škola. Vždy mě ta stavba okouzlovala. Typická vesnická malotřídka, ještě z období první republiky. Učilo se v ní již za minulého režimu, a její kouzlo nezmizelo ani nyní, kdy už byla uznána k učení nezpůsobilá.

Když jsme procházely kolem, všimly jsme si, že všechna okna jsou dokořán otevřená, zřejmě kdosi využil teplého letního dne, aby stařičké prostory trochu provětral. Přistoupily jsme k oknu a opatrně nahlížely do místnosti. Krása! Ještě tak moci si to prohlédnout zblízka. Ale letmým pohledem jsme zjistily, že na dveřích je kolem kliky několikrát omotaný řetěz. Asi to nepůjde. Ledaže bychom….

Dlouho jsem se nerozmýšlela, šla příkladem, a po větším úsilí zdolala okno. Dcera mě následovala a pružně se přehoupla za mnou.

Ocitly jsme se v místnosti, kde sice nebyla tabule, ale přesto jsme cítily známý pach starých učebnic, chemikálií, křídy, prostě pach školy. Patrně to býval školní kabinet. Naproti přes chodbu byl vchod do dvou místností vzájemně propojených dveřmi, bylo tam dokonce ještě umyvadlo a suché WC! Možná zde bydlel pan řídící.

Vyšly jsme opět na chodbu a stoupaly širokým schodištěm do patra. Dvě velké místnosti proti sobě nás nenechaly na pochybách, že zde byly učebny. Jedna pro první a druhý ročník, druhá pro třetí a čtvrtý ročník. A když jsme vešly dovnitř, pozůstatky různých map, obrázků, tabule na stěně, umyvadlo v koutě, železná kamna, a dva záchůdky, každý na jedné straně chodby, naši teorii potvrdily.

Pokochala jsem se všemi těmi relikviemi, zavzpomínala na svá školní léta, a vysvětlila dceři, k čemu byl otvor po pravé straně lavice (na kalamář), že učení a sešity jsme ukládali pod odklápěcí desku, a další „vychytávky“ tehdejších škol.

Zpět jsme sestupovaly opět po širokém schodišti, kde jsem v duchu slyšela dětský křik, smích a dupot mnoha dětských nožek mi zněl v hlavě, ještě když jsme otevřely dveře a vyšly ven před školu.

V y š l y  j s m e  d v e ř m i  ! ! 

Nechápavě jsme se po sobě podívaly, další pohled věnovaly řetězu na dveřích – a potom jsme se rozesmály. Řetěz byl jenom naaranžovaný, dveře byly celou tu dobu odemčené.

Snad nás nikdo neviděl. Raději jsme se vrátily zpět na slavnosti.

Následující den, když jsem si silnou ranní kávou chtěla zbystřit smysly, abych mohla po zbytek dne  fungovat, objevil se před našim vchodem pan hospodský.

„ Dobré poledne, já vám nesu klíče od auta. Jsou vaše?“

Teprve teď jsem zjistila, že věšáček, na který je věším, je prázdný. Byly to moje klíče.

„Kde jste je našel?“ nechápala jsem.

„Asi vám vypadly z kapsy, když jste lezly oknem do té budovy, tak jsem vám je přinesl, abyste je zbytečně nehledala. Jenom jsem nechápal, proč jste nešly dveřmi “

Zasmál se, pozvání na kávu odmítl, čekala ho ještě práce. Po zbytek dne mě hřál pocit, jaké zde panují hezké mezilidské vztahy. Jeden nás vidí, jak lezeme oknem do školy, vůbec se nad tím nepohorší, jiný najde pod tímtéž oknem klíče od auta, odnese je do hospody, a hospodský ještě před polednem zanese klíče správnému majiteli.  

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Další historku si ponechám v paměti také hodně dlouho. To bylo tak.

Jeli jsme jako každým rokem na pouť do Police nad Metují. Když jsme těsně před Policí projížděli obcí Žďár nad Metují, povšimli jsme si útulné hospůdky s venkovním sezením a rozhodli jsme se tam poobědvat.  Usadili jsme se na terásce venku, vychutnávali jsme si místní specialitu zvanou Pavlišovský řízek, slunečné počasí, malebnou krajinu. Bohužel, nemohli jsme se zdržet dlouho, a tak jsme kávu odložili na později, abychom se dostali včas na místo určení. V Polici jsme chvíli hledali místo k parkování, a když jsme konečně zaparkovali, zrovna když jsem se chystala zamknout auto, zazvonil mobil.

„Tady Policie České republiky“ Ozvalo se na druhé straně. Následovalo zdvořilé ověření mé totožnosti, dotaz na mé bydliště, a zda jsem nenavštívila hospůdku ve Žďáru. Odpovídala jsem hlasem snaživé školačky a za chvíli jsem se dozvěděla důvod telefonátu. Při naší obědové siestě jsem si přehodila kabelku přes opěradlo židle a při odjezdu jsem na ni zapomněla. Bylo to venku, kdokoliv mohl přisednout a kabelku s penězi, platebními kartami a doklady odnést. Přesto ji někdo z hostů předal majiteli hospůdky, ten zavolal na policii, sdělil jim má data podle občanského průkazu a ti na internetu našli telefon na mne a stačili mi sdělit, že jsem ztratila kabelku ještě dříve, než jsem to zjistila já sama. A policie opravdu pomáhala a chránila. Zázrak? Nebo jenom chápavost a obyčejná lidská slušnost?

A tak si říkám, že to s námi lidmi není tak zlé. Ještě pořád jsme ochotni tolerovat se, pomáhat si, být k sobě slušní a zdvořilí. Přemýšlela jsem, jak takový čin ocenit, odvděčit se, a napadl mě jediný způsob. Poslat to dál. Pomoci či prospěti  zase někde jinde, někomu jinému.

Posílám tuto štafetu do světa a vám všem přeji úspěšný rok 2020, bohatý na události dobré i špatné a ať se potkáváte jen se samými dobrými lidmi.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 foto: Pixabay.com

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Švancarová
To je počteníčko.
Jan Zelenka
Pěkné a zajímavé příběhy.
Blanka Macháčková
Opět moc hezké počtení. A k tomu s dobrým koncem!
Hana Rypáčková
Jo,jo, to jsou věci. Hlavně, když to dobře dopadne. Zkušenosti za ta léta máme...
ivana kosťunová
Děkuji vám za vaše komentáře , těší mě, že takové příhody potkaly i některé z vás. Věrko, povodně 2002 jsem nezažila, a velmi jsem soucítila s lidmi, které to postihlo. Výraz stoletá povodňová voda jsem nepoužila ve zlém ani posměšném úmyslu, ale chápu, že se to mohlo někoho dotknout. Mé úmysly byly ale čisté.
Jana Kollinová
Při čtení článku se mi také nabídl název románu Dobrý člověk ještě žije od R. Rollanda. Ztráty nevratné jsou mojí noční můrou a to doslova. Obvykle ve snu ztratím veškeré doklady, klíče, peníze a bezradná stojím na neznámém místě a nevím si rady. Pomoc nikde. Probouzím se vyděšená, až po delší chvíli si s úlevou oddechnu, že to byl jen sen. Nepříjemné je, že patří mezi mé dva, tři stále se opakující děsivé sny. Líbí se mi závěr článku, ke kterému se s dovolením připojuji.
Soňa Prachfeldová
Potěšující. Tenhle pocit jsem také zažila, když za mnou dojel přítel asi tak před měsícem, s úlekem zjistil, že tašku s veškerými doklady, penezi, klíči od bytu zapomněl na autobusové zastávce v Bílině. Prozvonila jsem, mobil odpovídal a nic. Zavolala jsem na MP a oni, že tam zajedou, za chvíli volali, že tašku přinesli děti. Děti ze zvláštní školy, no byla to sláva, byly chváleny od ředitelky, dostaly nějaký diplom od MP a od přítelem něco dobrého na zub. Je to nádherný pocit, tohle zažít. To mě na zábavě ukradli kabelku , naštěstí bez dokladů a byl to nějaký muj vrstevník, či vrstevnice. A možná se na mě sladce usmívá, když mě potká.
Zuzana Pivcová
Když kdysi Marcela začínala učit na venkově, byla jsem se tam za ní podívat a také tehdy ještě měli takovou starou školu jak za Marie-Terezie se vším všudy. Pak jim ovšem postavili na tehdejší dobu moderní bytovku. U nás v Lomnici, kde jsem byla jako dítě, byla škola krásná a platí za mimořádnou budovu dodnes! Tvé zážitky mě pobavily, ale zároveň ubezpečily, že dobří lidé jsou mezi námi stále (vždyť teď přece odevzdal někdo nalezenou peněženku s eury a nechtěl ani nálezné). Ale my jsme kdysi s kolegyní, je to už víc jak 35 let, našly v telefonní budce peněženku s tehdejšími 3 500 Kčs, a také jak detektivové, podle útržku složenky, jsme vypátraly majitele. Byl to nějaký truhlář a to byla jeho výplata. Lidé by měli být všímaví, poctiví a nápomocní, vždy se jim to odněkud vrátí. Díky, Ivano.
Jitka Hašková
Dobří lidé ještě žijí. Prima.
Elena Valeriánová
Tak to je nádherný článek o lidské slušnosti a naději, že není vše v lidském rodu ještě ztraceno. Hezké vykročení, Ivano děkuji.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?