Je jiný, divný. Strach z odlišnosti komplikuje život

Ať jsou ! Byla by to na tom světě nuda.

Nevím, proč by mi mělo komplikovat život, že mi vadí, jak někdo vypadá. Stačí si ho nevšímat. Nesouhlasím s uvedeným dělením lidí na dvě skupiny; co takhle „zlatá střední cesta“, „žít a nechat žít“?

No já jsem byla nejdál "za humny", ještě k tomu krátkodobě :-) a i když člověka poznám, stejně nemám důvod hodnotit ho, proč a pro koho taky.

Čím víc člověk cestuje a dlouhodobě zůstává v přirozeném cizím prostředí,tak si myslím, že tím víc je tolerantnější. Zvykla jsem si, že v USA mohou vypadat lidi roztodivně a nikoho to nevykolejí. Beru to tak i tady a dokud člověka skutečně nepoznám, nehodnotím ho.

V pubertě, kdy jsem se odlišovala svým extrémně hubeným zjevem a dost chudičkým oblečením, jsem si přála splynout dokonale s davem, aby si mě nikdo nevšiml a nesmál se mi. O nějaký rok později, abych zakryla určitou nesmělost, jsem zvolila výrazné líčení i oblékání. Obojí bylo extrémní a obojí mělo důvod v psychice. Člověk by měl žít tak, jak to cítí. A k tomu patří i vnější vzhled a projev.

Osobně v oblékání, nebo v tetování "stádnost" nevnímám, tu vnímám úplně v jiných záležitostech. V mládí jsem ve stádě vyčnívala jen svojí výškou, dlouhé ruce, dlouhé nohy a to nebylo zrovna příjemné a obléknout se v Oděvech, přímo nemožné. Jak se říká, "Nouze naučila Dalibora housti", naučila jsem se šít a šila si podle Prama. Nemohu říci, že by se mi na někom něco nelíbilo, je to každého věc a nemám potřebu se něčím, co se jinému líbí, zabývat. Nicméně tetování i odívání mají hodně společného. Jeden chce zdůraznit co v hlavě má, jiný ukazuje co mu v ní chybí.

Mě to nevadí, nepozastavuji se nad tím, ale všeho moc škodí jak se říká, tak i v tomto případě , co jednou až věkem se budou bortit obrazce. Malé tetování se mi vždy libilo. Kruhy v nose, to je nehezké,

Nemám ráda "stádnost" - jak v oblékání- za socialismu jsem se raději naučila šít nejen pro sebe, ale i pro své dvě dcery, protože v Oděvech to nešlo. To se sešlo na ulici či v kině najednou i 5,6 stejných šatů a to nemám ráda. Šila jsem z Burdy téměř všechno, jen kabáty jsem si nechala šít ve Vkusu podle modelu z Burdy. Tetování - to pravé, barvou do kůže nemám ráda. Vzniká celoživotní problém s jeho případným odstraněním. Už si sice nemyslím, že potetovaní musí nutně přicházet z vězení,ale příznivkyní nejsem. Myslím, kdyby to bylo jen malované hennou, která se za čas smyje, by to bylo lepší, i pro milovníky kreseb, mohli by je časem modernizovat. Jinak si říkám : jsou dospělí, svéprávní- jejich volba a nekomentuji nic.Kdybych byla mladší, tak bych se nedala tetovat právě z důvodu "stádnosti" .

Docela úsměvné :-) Když se komukoliv na mně fyzicky, nebo na mém chování, či názoru něco nelíbí, tak kdo má problém? Věřte, nebo nevěřte, já to nejsem :-)

Potetovaný podnikatel v černém oblečku a svítivých ponožkách je u mne a pro mne pohádková postava. I když souhlasím s tím, že člověk nemá soudit předem. I člověk se špatnou pověstí zaslouží slušný přístup a šanci začít znova.