Jestlipak víte, kde se vzala pověra o nešťastném pátku 13.? Já jsem to nevěděla, tak jsem si vzala na pomoc tetičku wikipedii. Ta mi napověděla, že: "Zcela reálný základ má tato pověra v pátku 13. října 1307. Právě tento den začal francouzský král Filip IV. Sličný s pronásledováním a zatýkáním templářů, po kterém následovalo mučení a smrt mnoha z těchto rytířů po celé Evropě a následný zánik řádu. Od tohoto dne následovníci templářů považovali pátek třináctého za ďábelský a nešťastný den." Došlo to tak daleko, že "Pátek třináctého je v mnoha zemích považován za nešťastný den. Chorobná obava z tohoto data se nazývá paraskavedekatriafobie nebo též friggatriskaidekafobie a jedná se o speciální formu fóbie z čísla 13 (triskaidekafobie).
Dost však poučování. Já si z pátku 13. hlavu nedělám, beru ho jako každý jiný den a někdy si dokonce řeknu, že v pátek 13. mě potkalo štěstí. Tak tomu bylo i poslední pátek 13. prosince.
Dopoledne se na FB objevila fotografie z vrcholu hory Říp. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby stromy nebyly ojíněné a nestálo tam, že nahoře na hoře je to jako v pohádce. Kdo mě trochu zná, tak ví, že taková informace mě nemohla nechat chladnou a po obědě jsem se rozhodla aktuálnost informace prověřit na vlastní triko.
U nás v Roudnici panoval běžný obrázek Podřipské zimy - nad nulou, ale chladno, vlezlo, tmavá mračna pomalu k zemi, lustr může svítit celý den. Stejně nevlídný obrázek se naskýtal i v Rovném na začátku aleje k Řípu. Alej bez jediného lístečku na stromě spí, odpočívá a nabírá síly.
Skepticky jsem pomalu stoupala nahoru, nikde ani živáčka. Z první vyhlídky do kraje moc vidět nebylo. S nadějí, že uvidím bílou krásu, jsem se vydala dál. A opravdu, kousek před vrcholem se na cestě objevilo pár bělavých smítek. A brzy jsem si připadala jako ta Mařenka, která viděla rozsvícené okénko perníkové chaloupky. V tomto případě nejedlé, leč útulné turistické chaty. Okolní stromy skutečně zdobily bílé krystalky a paní hostinská, která dneska honičku v kuchyni neměla, mě u nich na důkaz zvěčnila. Vydala jsem se na jižní pražskou vyhlídku. Oči jsem si mohla vykoukat, ale neviděla jsem ani okolní vesnice, natož Prahu. Vracela jsem se k chatě a tu se stal zázrak. Z nebe se začaly snášet sněhové vločky. Jedna po druhé dopadaly na zem, na stromy, za můj krk. Natáhla jsem kapuci přes hlavu a vydala se ke kapličce, která se ztrácela v chumelenici. Ta mě samozřejmě nemohla odradit od vycházky na poslední vyhlídku za kapličkou - roudnickou. Můj domov však vypadal, že ho dočista spolkla nějaká meteopříšera, prostě nebyl k nalezení. Sníh padal a padal, cesta už byla docela bílá. Jásala jsem jako malá holka, dělala stopy ve sněhu, když mě vyrušilo zvonění telefonu v batůžku. Bylo čtvrt na pět a manžel se zajímal, jestli chci na Řípu přespat. Měl pravdu, ve sněhové euforii jsem trochu zapomněla na čas a na to, že se začne stmívat. Nezbylo mi než pustit se zpátky dolů. Ohlížela jsem se a viděla za sebou mystickou krajinu, stromy ztrácející se v mlžně sněhovém oparu. Ještě pár metrů a byla jsem zpátky v realitě, ze které jsem před dvěma hodinami vyšla. Po sněhu ani památky, potemnělá alej mě pohltila a vrátila zpět do běžné Podřipské zimy.
A pak že se v pátek 13. nemůžete ocitnout přímo v pohádce!
PS Pokud se někdo obává, že jsem zase šla někam potmě, tak vězte, že hospůdka nahoře zavírá v 17 hodin, tudíž obsluha se vrací dolů za naprosté tmy.
