Jaký je život s lakomcem? Extrémní spořivost může být podle psychologů duševní porucha

O setrilcich bych mohla napsat celou knihu! Muj soused mi nosi k narozeninam specielni darky: vse, co doma uz neupotrebi. Letos jsem dostala zaprasenou bonbonieru (samozrejme s proslym datem), stangli lovecaku, ktery byl uz taky prosly ale pro psa ho asi bylo skoda, 10 vajicek, z nichz 2 byly pukavci. Nikdy nevim, jestli to mam prijmout nebo mu to hodit na hlavu. Jinak je to hodny clovek, ale ma tuhle harpagonskou vlastnost. Nakonec to prijmu, obratem vyhodim a rikam si, ze je to vlastne dusevni chudak. Jina znama dokazala to, ze jsme se sesly v peti v kavarne a jen co jsme dosedly, ji napadlo, ze za kavu bude muset platit, takze nas pozvala k sobe domu, ze tam to budeme mit zadarmo. Moc se divila, kdyz se zadna z nas nezvedla!! Podotykam, ze obe zminene osoby v zadnem pripade netrpi nouzi. Prave naopak.

Myslím, že za přehnanou šetrností je strach, že mi bude něco chybět. Jak tuto představu změnit u někoho jiného nevím. Mě osobně baví hledat cesty jak ušetřit, ale vím, že to nejdůležitější v našich životech se nedá ani koupit, ani něčím zajistit.

Já jsem v životě potkala svoji babičku coby vzor šetrnosti. A také opak, svého otce, který měl hluboko do kapsy a zároveň i to málo, co měl, klidně použil k potěšení nás - dětí. Oba dva vzory jsem u sebe zavrhla. Žít je třeba, zároveň není vhodné všechno utratit. Z každého příjmu jsem se snažila něco ušetřit. A vyplatilo se to.

Můj první manžel vypadal ze začátku jako rozumně šetřivý. Po svatbě jsem však zjistila, že byl lakomec. Tak jsem ho po roce manželství opustila a rozvedla se. Uvědomila jsem si, že kdybychom měli děti, tak by se mi odcházelo hůř.

Každá závislost je škodlivá a je jedno zda na penězích, na hmotných statcích, na úspěchu...... Prostě na čemkoliv, co se života dotyčného týká. Horší je když se to citelně dotkne jedince, který v bláhové naději lakomci uvěří, že to myslí dobře a když "procitne", nestačí se divit. Ale to už bývá většinou pozdě a těžko se s tím vyrovnává.

Vzpomínám si na své mládí, když maminka v továrně kde pracovala měla mladého kluka, který tam působil jako opravář šicích strojů. Velmi ho chválila jak je hodný, slušný apod. Když jsem se na něj pak ptala svých vrstevníků, copak je to za kluka, bylo mně jasné, proč jej holky nechtějí. Byl lakomý, málem by si nechal platit vstupné od holek a došla jsem pak k názoru, že tento slušný kluk by mně počítal i nudle do polévky, kdybych si s ním něco začala. Dodnes se neoženil a žije jako poustevník...…..No a téměř v 70ti se už sotva ožení!

Pojem finanční anorexie se mi líbí. Ovšem pokud člověka uspokojuje a nemá dopad na jeho nejbližší, neshledávám na ní nic špatného. Na rozdíl od anorexie „fyzické“, která škodí zdraví. Vzpomínám si, že babička v zimě měla doma oblečeny dvoje tepláky, silné ponožky, několik svetrů. Plynovými kamny WAW téměř netopila; šetřila. Kolik toho našetřila, nevím, nezajímala jsem se o to.

Žít s lakomcem bych nechtěla,ani takového neznám. Maminka vždy říkala "Když si na to vyděláš , tak si to kup a raduj se ,že si to můžeš dovolit". Velké škudlení ,šetření a nic si nedopřát je chyba.Žijeme jenom jednou , ale nic se nemá přehánět.