Seniorské rozvody. Přibývá jich a jsou mnohdy dost kruté

Bohužel mám s touto situací poměrně čerstvou osobní zkušenost-a rozhodně se nedá mluvit o přátelském rozchodu. Manžel (tehdy 62 let) odešel před dvěma lety za svojí milenkou týden před naší stříbrnou svatbou. Oba jsme měli za sebou už jedno manželství a děti z nich. Žili jsme spolu 28 let-začátky byly těžké, bydlení, práce, budování firmy, studium dětí...akdyž se všechno usadilo, konečně mohla nastat doba, kdy bychom si mohli užívat co jsme nabudovali, tak se objevila paní úžasná, která měla všechno, co chybělo mně...a také byla o 18 let mladší. A nastalo peklo odchodů a příchodů trvající tři roky. Dej tomu čas-to byla manželova mantra. A já jsem mu čas dávala. Nedokázala jsem to ukončit-tak moc jsem rozvod nechtěla! Ale nebylo to k ničemu-před rokem jsem ve svých 69 letech stejně stála před rozvodovým soudem. Bylo mi nesmírně trapně, cítila jsem velké ponížení a zklamání. Což ostatně cítím stále. Bojuju s těmito pocity se střídavými úspěchy, ale je mi smutno...Ex se v létě s paní úžasnou oženil na naší chalupě, kterou jsme společně 13 let budovali. Poslední kapka, která mě hodně rozhodila... V klidu a přátelský může být možná rozvod, který chtějí oba. Ale rozhodně ne ten, kdy jeden lže a podvádí druhého. A tak přeji všem, aby nikdy takovou situaci ve vyšším věku řešit nemuseli. Mějte samé krásné dny :-)

Dneska mají lidi asi větší kuráž problém řešit a dotáhnout. Týká se jak mladých /málokterá žena, která jde do vztahu, si do něj nechá zasahovat rodinou partnera nebo si nechá líbit jeho nevhodné chování k ní/, tak starších / po dvaceti, třiceti letech soužití jim jde o to, aby měli ten život lepší, klidnější, šťastnější a tak prostě i oni umějí jít od sebe/. Dál se musí vzít v potaz, že to, co dřív nešlo, dneska jde. Lidi mají děti pozdě, déle se cítí být mladí a fit, mají větší platy, je víc možností, jak hned bydlet sám, je běžné žít na hromádce, na rozvod se už nekouká skrz prsty. Mě docela pobavila hláška kamarádky. Když pochopila, že jsem odešla, řekla úžasný postřeh...JÁ MYSLELA, ŽE TO UŽ SPOLU DOKLEPETE. Bylo mi 45. Trochu brzo zabalit život a nechat si líbit čím dál víc od muže a jeho rodiny, ne? Ono stačilo to, co bylo předtím. Tehdy jsem samozřejmě nevěděla, do čeho jdu. Situaci mi ale usnadnil fakt, že pohoršit jsem si nemohla. Získala jsem na všech frontách. Jsem samostatná, okolí mě bere za svéprávnou, na to, co potřebuju, si vydělám, mám doma svatý klid, měla jsem štěstí i na lidi, které jsem potkala, ať v novém vztahu či na aktivitách, které jsem díky omezování vůbec nemohla dělat. Ono být celé manželství jen u plotny, domácích úkolů a motyky na zahradě by asi málokterou nadchlo. Kamarádi žádní, nejsou potřeba, koníčky žena nepotřebuje, z práce rovnou domů a kdyby náhodou se nudila, pak časté návštěvy u rodičů a malování kuchyně u nich, či jiná pomoc. Hlava rodiny, která dnes není schopná si doma v single domácnosti ani po sobě poklidit, měla radost, jak to má bez vlastního přičinění na čemkoli, co se domácnosti týče, perfektně zorganizováno. Než bouchly ty příslovečné saze. Proto, když se někdo rozvede, se dneska už ničemu nedivím. Kdo do těch vztahů vidí? Stojí za to ten rok udělat. Vždycky. Bez ohledu na věk. Dnešní mladí to už do takového stadia prostě dojít nenechají. A je to dobře. No a kdo se bojí, že situaci nezvládne finančně, bojí se zbytečně. Já si polepšila. Samozřejmě - mám děti z domova a mám práci - to člověku docela pomůže. Být sama na děti a o práci přijít - to pak ten krok posoudit asi nedovedu. A jak bude vypadat důchod - to taky, tam jsem se dosud neposunula. Ale myslím, že to bude muset nějak jít....Dám vědět.

mě 40 let stačí. znám spoustu párů, které po tolika letech vztah štve a jsou spolu jen ze zvyku. je to prostě jen o dožití.

Mám spokojené manželství 40 let, ale také máme své samostatné koníčky, záliby..bez toho by to nešlo. Je asi třeba si najít každý i svou samostatnou činnost a pak se rádi potkávat při společných aktivitách, být k sobě vstřícní, neřešit prkotiny a umět si jít z cesty, když je to potřeba. Je také ale potřeba si být nablízku, když ten druhý to potřebuje. Prostě i volnost, i vnímání určitého závazku vůči sobě v případě potřeby jednoho či druhého.

Jsem v manželském svazku téměř 36 let, tak snad se nás rozvod vyhne moc velkým obloukem. Zatím nic takového ani jeden z nás nevyslovil, spíše naopak!

Kdyby to nebylo smutné, bylo by to i legrační. Jo jo, stářím se nemoudří...

Před rokem mi zenul můj milovaný manžel, já jsem truchlila a pak mi zavolala jedna moje známá s tím, že mi moc závidí že jsem vdova. Přiznám se, že jsem byla v naprostém šoku a teprve před měsícem jsem pochopila její slova. Ona se rozvádí po 40letém manželství. Oba se navzájem nenávidí. Bohužel byt mají jen jeden velký a tak teď řeší jeho prodej, aby si každý mohl koupit garsonku.

PS: Soucit není láska a závislost na soucitu je stejně škodlivá, jako každá jiná závislost ♥

S manželem žijeme každý s jednou zkušeností z předešlého manželství s naprosto rozdílnými způsoby života. Mrzelo mě, že takovýto vztah "přišel" až v mých padesáti letech, ale na druhou stranu si říkám, kolik je lidí, kteří takovýto vztah nepoznají vůbec. Nejtěžší pro mě, bylo naučit se, nebo spíše, uvědomit si, že OPAČNÝ NÁZOR NENÍ ÚTOK. Manželství není vězení a i v manželství se dá žít svobodně. Hodně ale záleží na tom, jak si kdo svobodu představuje. Zjištění, že když chybí láska a to neplatí jen pro manželství, ale i obecně, íčko nevyjímaje, mě nepřekvapuje ♥♥♥