30. listopadu 2019, končí projekt Do stovky a je tedy poslední šance nějaký ten kilometřík ještě dohonit. Ačkoliv na začátku projektu Do stovky se mi zdála hranice sta kilometrů dosti vzdálená a snažila jsem se dopočítat, jestli jsem schopná ji splnit, skončím v cíli se skórem, o kterém se mi ani nezdálo. Na kontě - tedy ve svých vlastních nohách, mám doposud 357 km a jsem víc než spokojená. Listopadové počasí už výletům nepřeje, a přesto mě svrbí nohy a podrážky touží se rozběhnout. Posledního listopadu přestalo pršet, mraky se roztrhaly a je docela pěkně. Po obědě vyrážím na jednu z procházek po okolních obcích, tak jak se vám je postupně snažím ukázat. Dnes mám v úmyslu projít Bechlín s cílem v Krabčicích.
Start je kousek za Roudnicí, u autobusové zastávky u ovocných sadů, do Bechlína jsou odtud 3 km. Cesta se vine mezi zelenajícími se poli, nebe bohužel modrou zaměnilo opět za většinovou šeď. Nicméně cesta příjemně ubíhá a já si umiňuji, že příště to vezmu po některé z polních cest, vedoucích k lesu. Dneska je na pobíhání v lese dost tmavo. V Bechlíně mě překvapil barokní kostelík sv. Václava s vedle stojící polodřevěnou zvonicí, v níž je zvon z roku 1665. Ten ovšem zvenku vidět není. Co naopak vidět je, to je osud novorenesanční vily rodiny Švagrovských s hrázděným patrem z roku 1875, postavené podle návrhu architekta Jana Zeyera. Otvírám branku a zanedbanou zahradou jdu blíž. Kdysi nádherná vila, v níž hosty bývali např. Jaroslav Vrchlický, Václav Brožík či Emil Holub, žaluje. Často tu pobýval i Jan Neruda a právě zde vznikla převážná část Písní kosmických. Po roce 1948 byla vila znárodněna, od roku 1978 tu byl památník Jana Nerudy. V roce 1994 byla vila vydána v restitucích potomkům majitelů a exponáty byly přemístěny do muzea v Litoměřicích. Zdá se, že majitelé o ni jeví pramalý zájem a zub času je neúprosný. Na Podřipsku je Bechlín známý pohyblivým betlémem s figurkami z kukuřičného šustí. Budu sem muset v tomto předvánočním čase zajet ještě jednou, dneska mě bohužel už tlačí čas. Projdu tedy pěkně upravenou vesnicí a mířím ke Krabčicím. To je ves, ze které se, jak mnozí víte, chodí na Říp. A přímý pohled na Říp mě také bude provázet až do Krabčic. Tam jsem dorazila tak tak před soumrakem. Podrážky jsem ošoupala o příjemných 7 km.
Do projektu Do stovky už tedy žádné další kilometry nepřidám a bude se mi po něm stýskat. Nic to však nemění na tom, že chůze mě bude mým životem provázet i dál, a dokud mě budou nohy poslouchat, budu brázdit můj kraj, a pokud bude možnost, tak i kraje vzdálenější. To, co vidíte při cestě pěšky, nemůžete postřehnout ani při jízdě na kole, natož autem. O vlivu na prokrvený srdeční sval, malé šedé buňky mozkové a vůbec celou tělesnou schránku, nemluvě. Chůzi zdar!
