Takových lidí není málo. Není důvod se jim divit, natož je odsuzovat.
Nepodlehnout pocitu, že kdo neslaví Vánoce, je divný, je čím dál těžší. Už od poloviny listopadu je člověk vystaven tlaku, který jasně a nekompromisně sděluje, že kdo nenakupuje, nevaří, nepeče, nesmaží, nezdobí, nešílí, je asociální jedinec. V souvislosti s Vánocemi se navíc objevuje v této době čím dál více pochmurně laděných zpráv o tom, že spousta lidí, zejména těch starších, je o Vánocích sama, tudíž jsou zoufalí, frustrovaní, zralí na sebevraždu. Člověk, který bývá na Vánoce sám, tedy předem podlehne panice či depresi z toho, že patří do této kategorie politováníhodných jedinců.
Jenže mezi lidmi, kteří jsou na Vánoce sami nebo Vánoce nijak neslaví, je řada těch, kteří tak činí z vlastního rozhodnutí. Mají pro to důvody nebo je do této pozice postavila souhra okolností. Nejsou však z toho nijak zoufalí, naopak zoufalé je jejich okolí, které je nechápe.
Pětasedmdesátileté Šárce zemřel manžel přesně den před Štědrým dnem. Letos tomu bude pět let. Od jeho smrti se Šárce nechce o Vánocích zdobit byt, nakupovat, péct a ládovat se dobrotami. „Prostě na to nemám náladu a nechápu, proč to nikdo z mého okolí není schopen pochopit. Není to tak, že bych kolem sebe záměrně chtěla vytvářet dusno a temno. Nejsem stále truchlící vdova. Jen prostě chci být v ty dny sama, v klidu. Je to přece jen moje věc, jestli si o Vánocích sama doma čtu nebo jdu se psem na procházku nebo jedu sama na chatu, jako by byl každý jiný obyčejný víkend,“ vypráví Šárka, která žije v Ostravě. Její syn bydlí v Praze a každý rok se před Vánocemi pohádají, protože syn jí říká, že přece nemůže být o svátcích sama. On i jeho žena jsou přesvědčeni, že Šárka by smutné výročí úmrtí manžela měla trávit u nich, protože u nich se schází řada dalších příbuzných a přátel. Mají velký dům a Vánoce jsou pro ně velkou společenskou událostí. Nejsou se schopni smířit s tím, že Šárka nechce přijet.
Podobnou zkušenost má i třiašedesátiletý Jindřich, učitel z Ostravy. Je rozvedený, žije léta sám. „Každý rok se před Vánocemi moje kolegyně a známí začnou starat, jak budu trávit Vánoce. Nerad o tom mluvím, ale já prostě Vánoce neslavím. Zajímá mě budhismus, východní filozofie, nějak mě křesťanské pojetí Vánoce nenaplňuje. A navíc nesnáším tu komerci, se kterou jsou spojené. Takže pro mě je to obyčejný den, kdy si dělám co chci. Čtu, píšu nebo si klidně dělám něco v dílně. Nerozumím tomu, proč se o to každý zajímá a proč všichni okolo mě mají pocit, že je mě třeba nějak rozveselovat, někam zvát, případně kontrolovat, zda jsem žalem nad tím, že žiju sám, nespáchal právě o Vánocích sebevraždu,“ vypráví.
„Podstatné je umět si položit otázku: Jak chci vánoční čas trávit já sám? Není lehké si upřímně odpovědět, protože jste permanentně přesvědčováni o takzvaných všeobecných pravdách, že se máte o Vánocích se všemi sejít,“ uvedla psycholožka Emilie Šípová.
Problém je v tom, že je mnoho lidí, kteří jsou o Vánocích sami a skutečně je to trápí. Jsou to přesné opaky těch, pro které jsou Vánoce obyčejným dnem. Tato druhá kategorie vánočních samotářů jsou lidé osamělí nedobrovolně. Pod pojmem Vánoce si představují přesně to, co se na ně valí z reklam a médií: plný stůl, vyzdobený byt, hodně lidí pohromadě. Když se stane, že to z nějakého důvodu nemají, jsou skutečně zoufalí. „Pro některé lidi se ztráta blízkého člověka nebo rodinné problémy stávají právě v období Vánoc viditelnější a bolestivější. Častým tématem hovorů je právě pocit hluboké osamělosti,“ uvedla Kateřina Bohatá z Linky seniorů společnosti Elpida.
Představy o tom, jak by měl člověk trávit Vánoce, jsou dalším z důkazů toho, jak je současná seniorská generace rozdílná. Zatímco někteří starší lidé jsou zoufalí z toho, že se jejich rodina neschází u nich nebo nejsou na rodinná vánoční setkání zváni, pro jiné je představa, že se u nich sejde deset lidí nebo mají cestovat na Vánoce k rodině, přímo noční můrou.
„Vánoce mě bavily, dokud byl syn malý. Dělala jsem je pro něj. Ale nyní mi přijde zbytečné něco zdobit a vyvařovat, když jsem sama. Se synem nevycházím moc dobře a nevidím důvod, proč bych ho měla zvát na Vánoce nebo jet za ním jen proto, že je to jakýsi zvyk, rituál,“ vypráví dvaašedesátiletá Beata. Posledních pět let žije sama a Vánoce neslaví. „Prostě se mi nechce táhnout domů větev a pak na ni věšet nějaké cetky. Kamarádka říká, že je to ode mě jen póza, že tím zastírám, že je mi ve skutečnosti smutno. Lidé prostě nejsou schopni strávit, že se někdo odlišuje, že nedělá to, co většina,“ říká.
Pravda je, že Vánoce jsou pro většinu lidí výjimečný a slavnostní čas. Máme to tak zafixováno z dětství, je to součást kultury, ve které jsme vyrostli. Zároveň je však třeba respektovat, že jsou lidé, kteří to takto z různých důvodů nevnímají. A úplně nejhorší je přesvědčovat je, že jsou kvůli tomu divní, jiní, podezřelí.
