Záhada z dětských let
Foto: autorka

Záhada z dětských let

2. 12. 2019

Celý život mě pronásleduje jedna záhada. Vím, že z raného dětství si lidi obvykle nepamatují nic a z batolecího pak možná sem tam nějaké ty střípky. Dětský mozek ještě není dostatečně vyvinutý, praví odborníci. Tak proč já jsem zase, sakra, výjimka a pořád mne pronásleduje ta vzpomínka?

Vysvětlení odborníků zní: mozek pracuje neustále, a to i v noci, když spíme. Je to prostě neúnavný „kompjuter“ a taky dokáže pěkně fabulovat…člověk zaslechne nějakou příhodu či vyprávění  někoho  z rodiny a mozek si to přetransformuje a vy to začnete vydávat za příhodu svou a budete se do krve hádat, že se to stalo právě vám.

(Jak řekla jedna z mých malých vnuček, když se jí ptali, jak na něco přišla: To pšeci ne já, to můj MOZEK !)

Můj mozek má kdesi ve svých závitech uloženu jednu batolecí vzpomínku. Nikdo mi ji nevyprávěl a já ji nemohla vyprávět nikomu, protože jsem tou dobou ještě vůbec neuměla mluvit a pak jsem radši byla zticha, protože by mi stejně nikdo nevěřil. Maminka se  pouze jednou po letech, a to už jsem byla vdaná, o té příhodě zmínila a dodala, že pořád přemýšlí, jak jsem se mohla dostat z té síťové postýlky s kovovými špryclíky po stranách, přilézt k ní potichu zezadu, když vytírala podlahu, a plácnout ji po zadku ?

Ona to nevěděla, ale já to vím ! A nějak mi z toho jde mráz po zádech doteď. V postýlce jsem se nudila a byla nešťastná, protože máma si se mnou nehrála a pořád uklízela. A já přemýšlela ! (To mi nikdo nevymluví, protože batolata sice nemluví, ale rozumí skoro všemu a ze zkušenosti vím, že už taky přemýšlejí,  a ne že ne!) Přes ty postranice se sítí nevylezu, moc se to hýbe. Jedině skrz ty kovové tyčky po straně, ale to mě bude bolet. A najednou slyším jasně hlas (ale co je nejzvláštnější, že ten hlas nebyl můj a já dodnes nevím, čí tedy): zkus zatlačit zadkem, vždyť tam máš plíny, nebude tě to bolet…Poslechla jsem, dalo to teda práci, ale ty tyčky jsem tím rancem plen roztlačila od sebe a pak pozadu vylezla z postýlky! A tyčky se pružně zas vrátily na svá místa, takže nebylo nic vidět.

A já přilezla k té mámě, postavila se (ještě jsem ani neuměla chodit), přidržela se postele a plácla ji po zadku, jak tak vytírala tu podlahu. V duchu jsem  si říkala: Bude sranda! Sranda ale žádná nebyla, protože máma se vyděsila k smrti a málem převrhla kbelík se špinavou vodou. Pak mne popadla a zase šoupla do postýlky a sama si šla z toho leknutí uvařit kafe, aby se vzpamatovala. Podotýkám, že jsme tam tenkrát byly jen my dvě, nikdo jiný. Přemýšlela jsem, jestli to nevytvořila má fantazie. Ale z té postele jsem se přece dostala a jen já vím, jak!

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Ano, Soňo, moc by mne zajímalo, proč tomu tak je...zatímco si málem nepamatuju, co jsem dělala včera :-))
Soňa Prachfeldová
Je to zvláštní , že čím je člověk starší tím více se derou vzpomínky na věci, které se staly strašně dávno.
Naděžda Špásová
Jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou nevysvětlitelné. Já žádné vzpomínky nemám, byla jsem dlouho ve strojku, a bylo to asi hodně nepříjemné, tak to mozek radši vytěsnil. V
Věra Lišková
Pamatuji se na ten úlek. Dala jsem asi roční dceru do postýlky, zatoužila jsem po chvilce oddechu. Měli jsme otevřené dveře a byli v obýváku, kde byla i starší sedmiletá dcera. Hlasitě jsme se bavili a najednou stála ta malá mezi dveřmi. Bylo jí smutno a tak si vyhodila z postýlky na zem polštář s peřinkou, přehoupla se přes okraj a spadla na zem do měkkého. Přišla za námi a koukala vyčítavě, že se bavíme bez ní, a já byla na mrtvici.
Jana Hošková
Dík za vaše příběhy, dokazují, že v mozečcích už malých dětí je leccos zapsané...Zuzko, asi jste byla mimi neposeda, co tak kopalo nožkama, až odcestovalo na zem :-))...a Jitko, na anděla strážného taky věřím. Ale já určitě nemám jen jednoho, ale několik, jinak bych tu už totiž dávno nebyla, co všechno se mi stačilo přihodit..mí strážníčci se mnou mají asi dost práce. A Jano - pozdravujte ode mne svou dceru, evidentně taky byla dost čilé mimino...a pamatuje si, jak se dostávala ze své postele ona ? :-))
Jana Šenbergerová
Krásný příběh. Dokazuje mnohé z toho, o čem nepochybuji. Tak to se musím zeptat své dcery, která také opouštěla svou postýlku, když na to ještě zdánlivě neměla. Nikdy jsme nepřišli na to, jak to dělala. Postýlka byla dřevěná, dost vysoká a šprušle příliš blízko na to, aby mezi nimi prošla její hlava. Navíc hned vedle postýlky byla skříň s posuvnými dveřmi, se kterými jsem i já měla dost práce, než jsem ji otevřela. Když zrovna nevylezla z postýlky, oteřela skříň a všechno, na co v policích dosáhla, vyházela ven. Asi se docela dobře bavila při představě, jak vykuleně koukám a zas a znovu všechno uklízím. :-)
Jitka Hašková
To je krásná příhoda, jak dokáže být mimino vynalézavé. Myslím, že ti poradil anděl strážný. Moc lidí na něj nevěří, ale já ano.
Jitka Caklová
Ze svého, i nejútlejšího dětství si pamatuji víc, než z dětství svých dětí. Má to svoji logiku. Za normálních okolností, to co bylo do dvou až tří let, nemá se stupněm vývoje mozku mnoho společného. Kdyby mělo tak bych si z dětství svých dětí určitě pamatovala víc, než z dětství svého. Vědecky tuto záležitost dokázat nelze.
Dana Puchalská
Já si pamatuji také zážitky z dětství,z mých dvou let. Jak jsem otrhala poupata lilií s doměním, že to jsou okurky. A jak mi táta udělal z prkýnek a hranolů překážkovou dráhu pro šneky.
Zuzana Pivcová
Mám znovu pocit, jako už jsem měla u některého Vašeho předchozího článku, že některé momenty máme v životě dost podobné. Já jsem sice nikde nepřelezla, ale jako asi 3měsíční miminko (vyprávění maminky) jsem byla v zavinovačce na chvilku položena na nastlanou postel dospělých. Maminka se odvrátila pro něco v pokoji, co pro mě potřebovala, v ten okamžik uslyšela ránu a mimino utěsněné v zavinovačce leželo na zemi. S hrůzou se ke mně vrhla, jak se to mohlo stát a zda žiju. Těžko se vysvětluje, jak se taková kukla v několika vteřinách dostala na zem.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA