Vzpomínky (bez husí kůže) nestačí

Bydlím na rakouských hranicích. Naši rakouští sousedé nám říkali už tenkrát: Moc se neradujte, kapitalismus není taky nic ideálního. Kolikrát já si na to vzpomněla! Článek se mi moc líbí, mluví mi z duše.

Oldo, rok 68 jsme vnímali asi všichni stejně. Já byl v tiskárně a roznášel jsem letáky. Ale když jsme v roce 89 cinkali klíči na Letné, tak si tu budoucnost mnozí z nás představovali úplně jinak. To, kam jsme došli dnes, to je zase jen chyba naše, neboť koho jsme si zvolili, tak to podle toho vypadá. Nikdo nečekal, že politická garnitura počátku devadesátých let rozkrade a rozprodá většinu republiky. O těch třiceti letech raději psát nebudu. Co bych asi měl psát. Nelíbilo se mi před ani potom.

Mirku, tak mi to kdysi řekl jeden známý z Německa, když jsem říkala, že je u nás pěkná anarchie a že jsem si to představovala lépe. Řekl, že se to ta která země zkrátka naučí, ale bude to nějakou generaci trvat.

Nevím kolik, z dnešních mladých lidí, kteří nezažili listopad 89, si je vědomo skutečnosti, že před čtyřiceti lety byli lidé, kteří pro osobní prospěch v "prověrkách" souhlasili se vstupem sovětských vojsk, aniž by jim šlo o život.

V Pražské Jaro a rok 1968 jsme, jako rodina, po 20ti letech komunistických perzekucí, vkládali mnoho nadějí. Bohužel pouze krátce. Po vstupu vojsk spřátelených armád a následných komunistických prověrkách, u kterých záleželo na souhlasu, či nesouhlasu se vstupem těchto vojsk a které ještě více rozdělili národ, jsme věděli, že z tohoto srabu se dlouho nedostaneme. Jak to kolem sebe vidíme, mnozí se nedostali do dnes.

Po velkých, zlomových, společenských změnách se obvykle počítá s dobou dvou generací, která je potřebná k návratu k "normálu". Tak až naše vnoučata, si přestanou stýskat na osud, fantazírovat o rovných startovních čárách a budou si banálně a bez frustrací budovat svůj život a svůj svět :-)

Ráda si vzpomínám na okamžiky, kdy se do vlasti (i když většinou jen na návštěvu) vrátili lidé, o nichž jsem nic nevěděla (ti po únoru 1948) něbo osmašedesátníci. Baťa, Kubelík, Vrzáňová, Kryl. Přenosilová atd. Jenže, když se něco přetrhlo a nastala dlouholetá změna, už se nějak navázat nedalo. Já jsem si zprvu myslela, že začátek bude přinejmenším tak úžasný jako moje milované studentské Pražské jaro 1968, jeho pokračování a další vývoj. Ale něco jiného je 19 anebo 40 a navíc ještě single žena bez jakéhokoliv rodinného zázemí. Na samostatné podnikání jsem neměla odvahu, zkušenosti a kapitál. Ale zaměstnání, které se mi nabídlo, tak toho nelituji. A jsem ráda, že jsem se i po čtyřicítce pustila do angličtiny. Zatraceně se mi nelíbil výrok jedné známé, která v 90. letech prohlásila, že kdo nemá dnes peníze, je buď líný nebo neschopný. Pak se ukázalo, že i ona nevsadila na dobrou kartu.

Souhlasím....

Také pamatuji všechno tyto události a některé i předtím, v roce 1948 mi byli 4 roky, ale měnovou reformu v roce 1953 už jsem vnímala. To píši jenom jako doplněk k událostem popsaným v článku. Mluvíte mi z duše, také to tak cítím, že se mnoho lidí nedokázalo postavit na vlastní nohy a postarat se sami o sebe, vzít za sebe odpovědnost

Srpen 1968 jsem prožila jako malá holka, ale na některé okamžiky se prostě zapomenout nedá. Proto souhlasím s názorem, že kdo ho neprožil tak nemůže hodnotit listopad 89. A pana Rafaela Kubelíka jsem slyšela a bylo to něco úžasného.