Jestliže si někdo myslí, že šedesátka je věk, kdy lidé zvolní tempo v práci, užívají si zatím dobré zdravotní kondice, cestují a věnují se zálibám, mýlí se. Takoví lidé jsou spíše výjimkami. Mnohem více je těch, kteří ve věku označovaném jako raný seniorský, mají nejvíce starostí a stresu.
Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče. Společnost Elpida, která se zabývá pomocí seniorům, zaznamenala na své telefonní lince určené seniorům výrazně více hovorů, v nichž se lidé vyššího věku svěřují, že už péči o své velmi staré rodiče nezvládají. Kateřina Bohatá z Elpidy uvedla: „Pečující lidé jsou sami v důchodovém věku a přitom se starají o rodiče, kterým je osmdesát a více let.“
Jedná se o nový jev spojený s tím, že moderní medicína nyní dokáže prodlužovat lidský věk. Velmi často se jedná o případy, kdy se lidé sice dožívají devadesáti i více roků, ale zároveň jsou odkázáni na pomoc druhých. Tedy svých dětí, které jsou ovšem již ve věku, kdy začínají mít zdravotní potíže a ubývají jim síly.
„Nikdy v minulosti rodiny nepečovaly o svého nemocného, starého blízkého člověka tak, jako dnes,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy spojené se stárnutím. „Vzhledem k tomu, že lékařská věda neměla tolik možností, lidé umírali dříve. Jenže starat se o někoho vyžaduje řadu praktických zkušeností a vědomostí. Mnozí lidé se do takové pozice dostávají nezkušení a jejich život se tím výrazně mění,“ vysvětluje.
Postaráme se. Ale jak?
Pokud bychom se pokusili popsat život typického šedesátiletého páru žijícího v první polovině jednadvacátého století, vznikne přibližně tento model: Oba partneři pracují, neboť teprve před několika lety splatili veškeré půjčky a hypotéku a přestali podporovat své dvě děti, které mají ze svých předešlých manželství a třetí dítě, které mají společné a narodilo se jim téměř ve čtyřiceti letech. Muž má téměř devadesátiletou ovdovělou mámu, která žije sama v bytě na druhém konci města, obtížně chodí a trpí řadou zdravotních potíží. U otce jeho partnerky se začíná projevovat stařecká demence, také ovdověl. Nedaří se pro něj najít zařízení, ve kterém by o něj bylo postaráno. Výsledek? Oba šedesátníci téměř každý den po práci jezdí za svými rodiči a snaží se o ně v rámci možností starat. Velmi často je doprovázejí k lékařům, kvůli čemuž si musejí často brát dovolenou v zaměstnání. Jsou vyčerpaní, nervózní, sami začínají mít zdravotní problémy.
Organizace Maltézská pomoc dělala průzkum, ve kterém se snažila zjistit, jak se Češi staví k situaci, kdy jejich nemocní staří rodiče přestanou být soběstační. Vyplynulo z něj, že většina vidí pomoc v umístění starého člověka v domově pro seniory nebo v zajištění pečovatelské služby. Každý čtvrtý člověk uvedl, že se o starého rodiče postará sám. Jenže většina lidí si nedovede představit, co takové péče obnáší. Zároveň lidé uváděli, že sami počítají s tím, že jednou dožijí v nějakém zařízení, že nepovažují pomoc dospělých dětí za automatickou, povinnou, že na ni rozhodně nemíní trvat. Vyšlo rovněž najevo, že čím jsou lidé starší, tím častěji své staré rodiče navštěvují. Nejvíce času jim věnují penzisté. Takže se potvrdil jev, na který nyní lidé zbývající se problémy spojenými se stárnutím populace, poukazují: Penzisté pečují o penzisty.
Přinést nákup nestačí
Statistici vypočetli, že okolo roku 2025 bude na sto žen v produktivním věku připadat pětapadesát lidí starších osmdesáti let. Tedy lidí, u nichž je vysoce pravděpodobné, že budou nějakým způsobem nemocní a odkázáni na pomoc druhých.
Vzniká početná skupina lidí, kteří se ve věku kolem šedesáti let cítí velmi vyčerpaní. Mnozí popisují své pocity jako bezradnost a obavu z budoucnosti. „Každý třetí obyvatel České republiky uvedl, že se setkal ve své rodině s tím, že příbuzný vysokého věku nebyl schopen žít dál sám ve svém bytě a potřeboval pomoc. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká. Zároveň většina lidí uváděla, že považuje za přirozené se o starého nemocného příbuzného postarat,“ uvedl Lukáš Curylo za Charitu, která na toto téma také sondovala situaci.
Jenže i z tohoto průzkumu vyplynulo, že mnoho lidí neví, co si pod pojmem péče o starého člověka vlastně představit. Mnozí si myslí, že stačí přinést babičce nákup, utřít jí v bytě prach a dát si s ní kávu.
„Na obecním úřadě nám doporučili pečovatelku, jenže ta přijde mámě pomoci s hygienou a zase jde. Nám pak nám v noci sousedé volají, že z bytu uslyšeli ránu. Máma nebere telefon, tak tam jedu. Leží na zemi, spadla cestou na toaletu. Pobude pár dní v nemocnici, pak ji pošlou zpátky a za dva dny se opakuje totéž. Nespím, jsem nervózní, jezdím za ní pětkrát do týdne. Lékařka mi řekla, že se ten stres už projevuje na mém zdravotním stavu,“ říká třiašedesátiletá Milena. Je rozvedená, žije sama, pracuje jako učitelka na základní škole a stará se o svou jednadevadesátiletou matku. Domů si ji vzít nemůže, protože bydlí v malém bytě v domě bez výtahu a matka má potíže s pohybem. „Kdybych přestala pracovat a starala se o ni, finančně bych neutáhla nájem bytu a provoz auta. Navíc mám do penze jen pár let,“ vysvětluje Milena, která sama trpí řadou zdravotních potíží. „Plánovala jsem si, že se po šedesátce začnu sama o sebe více starat, ale výsledkem je, že z práce jedu k mámě, večer nervozitou nemůžu usnout, takže se nacpu prášky, ráno jsem jako praštěná, odučím své hodiny ve škole a zase jedu k mámě, která už téměř nemůže vstát z postele a je čím dál více zmatená,“ vypráví.
Mnoho seniorů, kteří se starají o své staré rodiče, navíc podléhá předsudkům a obávají se vyhledat pomoc. Často zní věty: Nebudu do toho zatahovat děti, mají svých starostí dost. Musím to zvládnout. Rodiče do domova pro seniory nedám, co by na to řekli sousedé a známí.
Dostávají se tak do kruhu, ze kterého se čím dál častěji dostávají ven tak, že se sami zhroutí, začnou se potýkat se zdravotními potížemi, jsou mrzutí a získají pocit, že je už v životě čekají jen samé povinnosti a trápení. Mnozí totiž považují vyhledání pomoci a delegování části práce spojené s péči o starého nemocného člověka za své selhání.
„Je to nesmysl, protože žádný člověk není schopen trvale dlouhodobě sám pečovat o vážně nemocného. Snažit se v takové situaci vyhledat pomoc je žádoucí a přirozené,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Potíž je v tom, že naše společnost se teprve učí, co si v této oblasti počít. Nikdy dříve totiž tento jev, kdy senioři pečují o seniory, neexistoval v tak masovém měřítku.
