Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče

O svoje rodiče jsme se postaraly až do konce jejich života, neboť jsme tři sestry a tak jsme se vždy střídaly v pomoci , jak to šlo. Bylo to náročné,ale jsem ráda, že jsme se mohly o rodiče postarat a nechat je dožít v jejich domku. Nebylo to vždy lehké, ale s láskou a porozumněním se zvládá vše líp.

Je to moc těžké, maminku jsem si vzala k sobě do rd, když ovdověla, prožily jsme spolu krásných 20 let, než těžce onemocněla , vozila jsem ji do Červeného kříže, jak dítě do školky, a pak to šlo velmi rychle ke konci. Později si člověk říká, jak to mohl vše zvládnout, teď už bych to nedala.

Co k tomu říct? Někdy je to velice náročné. Lidé se dožívají čím dál vyššího věku, ale jistě ne v takové kondici, jak by si sami představovali, mnozí jsou léta nesamostatní, nechtějí ani žít, ale lékaři je udržují při životě do statistik dlouhověkosti. Jsem toho názoru, že člověk by měl žít jen tak dlouho, dokud se nedostane do stavu nedůstojného pro něho samého. Řekla bych, že naše generace (současných 55 -75 let) je na tom nejhůře. Naši rodiče, kteří odešli do důchodu v 55 - 60-ti letech ještě v celkem dobrém zdravotním stavu, se dožívají klidně stovky, zatímco my pracujeme mnohem déle a ve větším stresu. A při práci, když ještě navíc není ani zdraví nic moc, se starat ještě o rodiče, to je zátěž, kterou v tom věku dá málokdo bez následků na vlastním zdraví a životě. Tak, jak tu mnozí píšou. Věřím jim každé slovo, protože totéž zažíváme už několik let s matkou, které je 93 let. Já pracuji ve 12-hodinových směnách (denní a noční) v nemocnici, volný víkend mám jednou za 6 týdnů. Ve věku 61 let je to značně vyčerpávající, jak nepravidelný režim, tak nedostatek spánku, atd... a k tomu dojíždět k matce. Sestra je sice už v důchodu, ale s odchodem do důchodu ovdověla a všechno dohromady ji tak vyčerpalo, že sama skončila s vážnou nemocí na několika operacích a dodnes se z toho pořádně neměla čas vzpamatovat, protože péči o matku dávala přednost. Teď už se z toho zhroutila úplně, takže na mně teď leží starost nejen o matku, ale i o sestru. A hroutím se už také. Své děti a vnoučata jsem neviděla několik měsíců, protože nemám kdy k nim zajet (oba bydlí s rodinami daleko a mají ještě dost malé děti na časté cestování). Tak s nimi mluvím jen po večerech přes Skype... A stav naší matky se zhoršuje den za dnem, místa v domovech nejsou. Matka je už hodně dementní, ale jinak ještě pohyblivá a relativně zdravá, ale doslova nás šikanuje - vše musí být po jejím, nikdy nic neuděláme dobře, atd... Může takto fungovat klidně ještě 10 let i více, my ale ne - je to příliš náročné psychicky i fyzicky. Kdo nezažil, těžko si to představí. A naše známá, která je vdova a je jí 74 let, se stará 24h denně o svou matku, které je 98, je téměř nepohyblivá, k tomu má na starost dům a zahradu. Vychovala 3 děti, hlídává i vnoučata. A říká, že tak si své stáří a důchod nepředstavovala, pro sebe nemá čas nikdy, jednou za 2 roky jede na 2 týdny na dovolenou, když se její děti o babičku chvíli postarají. Ale ona má i z toho špatné svědomí, že do své péče o matku zatahuje své děti, navíc její matka jí to pak dlouho vyčítá, že si dopřála dovolenou a nechala ji v péči jiných. Tak vždycky říká, že to je život k ničemu - jen honička, stresy a vyčerpání místo zaslouženého klidu. Naše děti asi takové starosti jako my mít nebudou - pochybuji, že po tom náporu a stresech, kterými si procházíme, se naše generace dožije takového věku jako naši rodiče. Svým dětem bych to rozhodně nepřála, aby musely se mnou tohle zažívat. Pokud se dožiju důchodu, hned si zažádám o nějaký domov. Ještě před pěti lety mi to všechno nepřipadalo tak zatěžující, ale teď už na všechno opravdu nestačím a jsem tak unavená, že někdy už únavou a zpřeházeným režimem ze směnného provozu nemohu ani usnout. A pak se to nabaluje. A někdy si říkám, jestli vůbec budu mít možnost se jednou odstěhovat blíž k dětem a vnoučatům, jak jsem to měla na důchod v plánu, jestli se toho při tom všem vůbec dožiju, natož zdravá a při smyslech, abych si to ještě mohla i užít.

Všechny, kteří pečují o své rodiče, obdivuji. A vím z vlastní zkušenosti, že není ve stáří každý stejně "milý". Můj tatínek žil krátce, zato byl vidět i slyšet, někdy to bylo opravdu hrozné. Maminka se má v březnu dožít 90-ky. Jsem za to moc ráda, zároveň mám občas pocit, že to nezvládám. Moje sestry jsou odolnější, ale s maminkou si rozumí ještě méně. Takže zbývá jediné - žít dál a snažit se pochopit, že to je ta správná cesta.

Já patřím k těm, kteří rodiče ztratili velmi záhy, tatínka ve školním věku a maminku před třicítkou. Patřili oba k starším rodičům, takže nyní už by dávno nežili. Nevím, co je náročnější, o rodiče se v pozdějším věku starat, nebo se mnoho let nemít o koho starat. Každý má jiný osud, do kterého se druhý nevžije, i když soucítí.

A musím se ohradit proti tomu, co napsala Alena Koutná. Prostě tomu dobře neporozuměla, hledala jakési mouchy. my ostatní víme, o co jde. - A taky tu musím vyseknout hlubokou poklonu vám všem ženám, které se s takovým vypětím sil a s takovou láskou staráte o své rodiče. (Mně bohužel již dávno oba zemřeli, ale neumím si představit, co bych dělal. Ale vlastně umím. Prostě bych taky pečoval. Protože když vedle nestojí nikdo jiný, je to prostě na tobě a basta.)

Paní autorka má dar vystihnout témata, která seniroy (seniorky hlavně!) velmi mnoho zajímají. díky za to. texty má dlouhé, ale není tam "vata", spěje to pořád dál a po přečtení máme něco k zamyšlení. A je to vidět i na komentářích. - Tak promiňte tuto "recenzi", ale nenapadlo mě nic, co bych tu už nečetl od vás všech. :-) (A že ten problém znám i osobně...)

O rodiče jsem se postarala téměř až do jejich smrti, hlavně o maminku. Narodila jsem se rodičům když mamince bylo 38 a tatínkovi o třináct. více. Otec byl vdovec a z předešlého manželství měl dva dospělé syny, kteří žili na druhém konci republiky. O maminku jsem se starala intenzivně osm let. Opustila jsem kvůli tomu zaměstnání, pracovala jsem jako učitelka 1.stupně ZŠ. Při zjištění, že maminka trpí Alzheimerem, jsem učila jen 2-4 hodiny týdně a roznášela letáky. Občas mě pomohla dcera, která bla na mateřské dovolené a bydlela nedaleko babičky. Já jsem se k mamince přestěhovala, abych jí byla stále na blízku a mohla jí pomoci. Ze začátku jsem si objednala pomoc Charity, ale s jejich službami jsem nebyla často spokojena. Nakonec jsem to všechna zvládla sama. Maminku jsem několikrát denně přebalovala, polohovala, krmila a starala se o hygienu. Nakonec ani nemluvila a přijímala jen kašovitou stravu. Často v noci vydávala různé zvuky, takže jsem se pořádně nevyspala a o zádech vůbec nemluvím. Zničila jsem si páteř a kyčle. Vše jsem dělala ráda s láskou a nikdy bych ji nedala nikam do žádného ústavu. Zemřela skoro v 97 letech v nemocnici, kde byla jenom dva dny. Stejného věku se dožil i můj tatínek. Nejhorší ale byly názory lidí z mého okolí, když říkali, že se doma válím a beru na maminku příspěvek na péči. Já toho ale nikdy nebudu litovat. Maminka mi pomohla, když jsem zůstala sama-rozvedená s malými dětmi. Snažila jsem se jí to vrátit aspoň tím, že jsem se o ni postarala až do její smrti.

S bratem, už jako starobní důchodci,jsme se denně střídavě starali o svou 92 letou mamku. Byl to pro nás dost záhul. Máti byla zdráva, ale už jí to tu moc nebavilo. Uklízeli jsme u ní, nákup byl samozřejmostí. Jí ale vadilo, že je nám "na krku." Jedno krásného dne zakopla doma a zlomila si krček. Operaci zvládla, ale viděli jsme , jak se během pobytu v nemocnici měnila. "kluci, já už tu nechci být, když nebudu chodit" a tak podobně. Bratr bydlí vedle mě, má větší byt a tak jí vzal k sobě. Jen ležela, zavřené oči , odmítala jídlo a za 2 měsíce nám odešla.....

Cituji z vašeho článku:"Vyčerpaní a smutní. Takoví jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče." Senior je odvozen z podstatného jména senium, což znamená stáří. Stáří začíná od 60 let. Vy zde nazýváte seniory lidi po padesátce. Musím vám sdělit, že nejvíce frustrující je nikoliv péče o staré rodiče, ale přístup podobných rádobyodborníků, kteří dehonestují a diskriminují člověka na základě jeho věku i přesto, že jej vůbec neznají. Takový člověk například pracuje dvanáct hodin denně a podává vyšší výkon než vy sami si vůbec dokážete představit, natož, abyste tohle zvládli. Autorka článku ať vrátí diplom, protože nezvládla základy vývojové psychologie, učivo to prvního ročníku VŠ.