Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče
Ilustrační foto: ingimage.com

Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče

14. 11. 2019

Když zazvoní mobil, roztřesu se strachem, co se opět stalo. Přála bych si, abych aspoň jeden den nemusela nic dělat. Už jsme se pořádně nevyspali více než rok. To jsou slova lidí ve věku kolem šedesátky, kteří se dostali do časté situace: Starají se o své rodiče, kterým je přes osmdesát a více.

Jestliže si někdo myslí, že šedesátka je věk, kdy lidé zvolní tempo v práci, užívají si zatím dobré zdravotní kondice, cestují a věnují se zálibám, mýlí se. Takoví lidé jsou spíše výjimkami. Mnohem více je těch, kteří ve věku označovaném jako raný seniorský, mají nejvíce starostí a stresu.

Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče. Společnost Elpida, která se zabývá pomocí seniorům, zaznamenala na své telefonní lince určené seniorům výrazně více hovorů, v nichž se lidé vyššího věku svěřují, že už péči  o své velmi staré rodiče nezvládají. Kateřina Bohatá z Elpidy uvedla: „Pečující lidé jsou sami v důchodovém věku a přitom se starají o rodiče, kterým je osmdesát a více let.“

Jedná se o nový jev spojený s tím, že moderní medicína nyní dokáže prodlužovat lidský věk. Velmi často se jedná o případy, kdy se lidé sice dožívají devadesáti i více roků, ale zároveň jsou odkázáni na pomoc druhých. Tedy svých dětí, které jsou ovšem již ve věku, kdy začínají mít zdravotní potíže a ubývají jim síly.

„Nikdy v minulosti rodiny nepečovaly o svého nemocného, starého blízkého člověka tak, jako dnes,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy spojené se stárnutím. „Vzhledem k tomu, že lékařská věda neměla tolik možností, lidé umírali dříve. Jenže starat se o někoho vyžaduje řadu praktických zkušeností a vědomostí. Mnozí lidé se do takové pozice dostávají nezkušení a jejich život se tím výrazně mění,“ vysvětluje.

Postaráme se. Ale jak?
Pokud bychom se pokusili popsat život typického šedesátiletého páru žijícího v první polovině jednadvacátého století, vznikne přibližně tento model: Oba partneři pracují, neboť teprve před několika lety splatili veškeré půjčky a hypotéku a přestali podporovat své dvě děti, které mají ze svých předešlých manželství a třetí dítě, které mají společné a narodilo se jim téměř ve čtyřiceti letech.  Muž má téměř devadesátiletou ovdovělou mámu, která žije sama v bytě na druhém konci města, obtížně chodí a trpí řadou zdravotních potíží. U otce jeho partnerky se začíná projevovat stařecká demence, také ovdověl. Nedaří se pro něj najít zařízení, ve kterém by o něj bylo postaráno. Výsledek? Oba šedesátníci téměř každý den po práci jezdí za svými rodiči a snaží se o ně v rámci možností starat. Velmi často je doprovázejí k lékařům, kvůli čemuž si musejí často brát dovolenou v zaměstnání. Jsou vyčerpaní, nervózní, sami začínají mít zdravotní problémy.

Organizace Maltézská pomoc dělala průzkum, ve kterém se snažila zjistit, jak se Češi staví k situaci, kdy jejich nemocní staří rodiče přestanou být soběstační. Vyplynulo z něj, že většina vidí pomoc v umístění starého člověka v domově pro seniory nebo v zajištění pečovatelské služby. Každý čtvrtý člověk uvedl, že se o starého rodiče postará sám. Jenže většina lidí si nedovede představit, co takové péče obnáší. Zároveň lidé uváděli, že sami počítají s tím, že jednou dožijí v nějakém zařízení, že nepovažují pomoc dospělých dětí za automatickou, povinnou, že na ni rozhodně nemíní trvat. Vyšlo rovněž najevo, že čím jsou lidé starší, tím častěji své staré rodiče navštěvují. Nejvíce času jim věnují penzisté. Takže se potvrdil jev, na který nyní lidé zbývající se problémy spojenými se stárnutím populace, poukazují: Penzisté pečují o penzisty.

Přinést nákup nestačí
Statistici vypočetli, že okolo roku 2025 bude na sto žen v produktivním věku připadat pětapadesát lidí starších osmdesáti let. Tedy lidí, u nichž je vysoce pravděpodobné, že budou nějakým způsobem nemocní a odkázáni na pomoc druhých.

Vzniká početná skupina lidí, kteří se ve věku kolem šedesáti let cítí velmi vyčerpaní. Mnozí popisují své pocity jako bezradnost a obavu z budoucnosti. „Každý třetí obyvatel České republiky uvedl, že se setkal ve své rodině s tím, že příbuzný vysokého věku nebyl schopen žít dál sám ve svém bytě a potřeboval pomoc. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká. Zároveň většina lidí uváděla, že považuje za přirozené se o starého nemocného příbuzného postarat,“ uvedl Lukáš Curylo za Charitu, která na toto téma také sondovala situaci.

Jenže i z tohoto průzkumu vyplynulo, že mnoho lidí neví, co si pod pojmem péče o starého člověka vlastně představit. Mnozí si myslí, že stačí přinést babičce nákup, utřít jí v bytě prach a dát si s ní kávu.

„Na obecním úřadě nám doporučili pečovatelku, jenže ta přijde mámě pomoci s hygienou a zase jde. Nám pak nám v noci sousedé volají, že z bytu uslyšeli ránu. Máma nebere telefon, tak tam jedu. Leží na zemi, spadla cestou na toaletu. Pobude pár dní v nemocnici, pak ji pošlou zpátky a za dva dny se opakuje totéž. Nespím, jsem nervózní, jezdím za ní pětkrát do týdne. Lékařka mi řekla, že se ten stres už projevuje na mém zdravotním stavu,“ říká třiašedesátiletá Milena. Je rozvedená, žije sama, pracuje jako učitelka na základní škole a stará se o svou jednadevadesátiletou matku. Domů si ji vzít nemůže, protože bydlí v malém bytě v domě bez výtahu a matka má potíže s pohybem. „Kdybych přestala pracovat a starala se o ni, finančně bych neutáhla nájem bytu a provoz auta. Navíc mám do penze jen pár let,“ vysvětluje Milena, která sama trpí řadou zdravotních potíží. „Plánovala jsem si, že se po šedesátce začnu sama o sebe více starat, ale výsledkem je, že z práce jedu k mámě, večer nervozitou nemůžu  usnout, takže se nacpu prášky, ráno jsem jako praštěná, odučím své hodiny ve škole a zase jedu k mámě, která už téměř nemůže vstát z postele a je čím dál více zmatená,“ vypráví.

Mnoho seniorů, kteří se starají o své staré rodiče, navíc podléhá předsudkům a obávají se vyhledat pomoc. Často zní věty: Nebudu do toho zatahovat děti, mají svých starostí dost. Musím to zvládnout. Rodiče do domova pro seniory nedám, co by na to řekli sousedé a známí.

Dostávají se tak do kruhu, ze kterého se čím dál častěji dostávají ven tak, že se sami zhroutí, začnou se potýkat se zdravotními potížemi, jsou mrzutí a získají pocit, že je už v životě čekají jen samé povinnosti a trápení. Mnozí totiž považují vyhledání pomoci a delegování části práce spojené s péči o starého nemocného člověka za své selhání.

„Je to nesmysl, protože žádný člověk není schopen trvale dlouhodobě sám pečovat o vážně nemocného. Snažit se v takové situaci vyhledat pomoc je žádoucí a přirozené,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Potíž je v tom, že naše společnost se teprve učí, co si v této oblasti počít. Nikdy dříve totiž tento jev, kdy senioři pečují o seniory, neexistoval v tak masovém měřítku.

domácí péče stárnutí
Hodnocení:
(4.5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
O svoje rodiče jsme se postaraly až do konce jejich života, neboť jsme tři sestry a tak jsme se vždy střídaly v pomoci , jak to šlo. Bylo to náročné,ale jsem ráda, že jsme se mohly o rodiče postarat a nechat je dožít v jejich domku. Nebylo to vždy lehké, ale s láskou a porozumněním se zvládá vše líp.
Soňa Prachfeldová
Je to moc těžké, maminku jsem si vzala k sobě do rd, když ovdověla, prožily jsme spolu krásných 20 let, než těžce onemocněla , vozila jsem ji do Červeného kříže, jak dítě do školky, a pak to šlo velmi rychle ke konci. Později si člověk říká, jak to mohl vše zvládnout, teď už bych to nedala.
Ellen Z. Matějová
Co k tomu říct? Někdy je to velice náročné. Lidé se dožívají čím dál vyššího věku, ale jistě ne v takové kondici, jak by si sami představovali, mnozí jsou léta nesamostatní, nechtějí ani žít, ale lékaři je udržují při životě do statistik dlouhověkosti. Jsem toho názoru, že člověk by měl žít jen tak dlouho, dokud se nedostane do stavu nedůstojného pro něho samého. Řekla bych, že naše generace (současných 55 -75 let) je na tom nejhůře. Naši rodiče, kteří odešli do důchodu v 55 - 60-ti letech ještě v celkem dobrém zdravotním stavu, se dožívají klidně stovky, zatímco my pracujeme mnohem déle a ve větším stresu. A při práci, když ještě navíc není ani zdraví nic moc, se starat ještě o rodiče, to je zátěž, kterou v tom věku dá málokdo bez následků na vlastním zdraví a životě. Tak, jak tu mnozí píšou. Věřím jim každé slovo, protože totéž zažíváme už několik let s matkou, které je 93 let. Já pracuji ve 12-hodinových směnách (denní a noční) v nemocnici, volný víkend mám jednou za 6 týdnů. Ve věku 61 let je to značně vyčerpávající, jak nepravidelný režim, tak nedostatek spánku, atd... a k tomu dojíždět k matce. Sestra je sice už v důchodu, ale s odchodem do důchodu ovdověla a všechno dohromady ji tak vyčerpalo, že sama skončila s vážnou nemocí na několika operacích a dodnes se z toho pořádně neměla čas vzpamatovat, protože péči o matku dávala přednost. Teď už se z toho zhroutila úplně, takže na mně teď leží starost nejen o matku, ale i o sestru. A hroutím se už také. Své děti a vnoučata jsem neviděla několik měsíců, protože nemám kdy k nim zajet (oba bydlí s rodinami daleko a mají ještě dost malé děti na časté cestování). Tak s nimi mluvím jen po večerech přes Skype... A stav naší matky se zhoršuje den za dnem, místa v domovech nejsou. Matka je už hodně dementní, ale jinak ještě pohyblivá a relativně zdravá, ale doslova nás šikanuje - vše musí být po jejím, nikdy nic neuděláme dobře, atd... Může takto fungovat klidně ještě 10 let i více, my ale ne - je to příliš náročné psychicky i fyzicky. Kdo nezažil, těžko si to představí. A naše známá, která je vdova a je jí 74 let, se stará 24h denně o svou matku, které je 98, je téměř nepohyblivá, k tomu má na starost dům a zahradu. Vychovala 3 děti, hlídává i vnoučata. A říká, že tak si své stáří a důchod nepředstavovala, pro sebe nemá čas nikdy, jednou za 2 roky jede na 2 týdny na dovolenou, když se její děti o babičku chvíli postarají. Ale ona má i z toho špatné svědomí, že do své péče o matku zatahuje své děti, navíc její matka jí to pak dlouho vyčítá, že si dopřála dovolenou a nechala ji v péči jiných. Tak vždycky říká, že to je život k ničemu - jen honička, stresy a vyčerpání místo zaslouženého klidu. Naše děti asi takové starosti jako my mít nebudou - pochybuji, že po tom náporu a stresech, kterými si procházíme, se naše generace dožije takového věku jako naši rodiče. Svým dětem bych to rozhodně nepřála, aby musely se mnou tohle zažívat. Pokud se dožiju důchodu, hned si zažádám o nějaký domov. Ještě před pěti lety mi to všechno nepřipadalo tak zatěžující, ale teď už na všechno opravdu nestačím a jsem tak unavená, že někdy už únavou a zpřeházeným režimem ze směnného provozu nemohu ani usnout. A pak se to nabaluje. A někdy si říkám, jestli vůbec budu mít možnost se jednou odstěhovat blíž k dětem a vnoučatům, jak jsem to měla na důchod v plánu, jestli se toho při tom všem vůbec dožiju, natož zdravá a při smyslech, abych si to ještě mohla i užít.
Danka Rotyková
Všechny, kteří pečují o své rodiče, obdivuji. A vím z vlastní zkušenosti, že není ve stáří každý stejně "milý". Můj tatínek žil krátce, zato byl vidět i slyšet, někdy to bylo opravdu hrozné. Maminka se má v březnu dožít 90-ky. Jsem za to moc ráda, zároveň mám občas pocit, že to nezvládám. Moje sestry jsou odolnější, ale s maminkou si rozumí ještě méně. Takže zbývá jediné - žít dál a snažit se pochopit, že to je ta správná cesta.
Zuzana Pivcová
Já patřím k těm, kteří rodiče ztratili velmi záhy, tatínka ve školním věku a maminku před třicítkou. Patřili oba k starším rodičům, takže nyní už by dávno nežili. Nevím, co je náročnější, o rodiče se v pozdějším věku starat, nebo se mnoho let nemít o koho starat. Každý má jiný osud, do kterého se druhý nevžije, i když soucítí.
Oldřich Čepelka
A musím se ohradit proti tomu, co napsala Alena Koutná. Prostě tomu dobře neporozuměla, hledala jakési mouchy. my ostatní víme, o co jde. - A taky tu musím vyseknout hlubokou poklonu vám všem ženám, které se s takovým vypětím sil a s takovou láskou staráte o své rodiče. (Mně bohužel již dávno oba zemřeli, ale neumím si představit, co bych dělal. Ale vlastně umím. Prostě bych taky pečoval. Protože když vedle nestojí nikdo jiný, je to prostě na tobě a basta.)
Oldřich Čepelka
Paní autorka má dar vystihnout témata, která seniroy (seniorky hlavně!) velmi mnoho zajímají. díky za to. texty má dlouhé, ale není tam "vata", spěje to pořád dál a po přečtení máme něco k zamyšlení. A je to vidět i na komentářích. - Tak promiňte tuto "recenzi", ale nenapadlo mě nic, co bych tu už nečetl od vás všech. :-) (A že ten problém znám i osobně...)
Zdenka Kroulikova
O rodiče jsem se postarala téměř až do jejich smrti, hlavně o maminku. Narodila jsem se rodičům když mamince bylo 38 a tatínkovi o třináct. více. Otec byl vdovec a z předešlého manželství měl dva dospělé syny, kteří žili na druhém konci republiky. O maminku jsem se starala intenzivně osm let. Opustila jsem kvůli tomu zaměstnání, pracovala jsem jako učitelka 1.stupně ZŠ. Při zjištění, že maminka trpí Alzheimerem, jsem učila jen 2-4 hodiny týdně a roznášela letáky. Občas mě pomohla dcera, která bla na mateřské dovolené a bydlela nedaleko babičky. Já jsem se k mamince přestěhovala, abych jí byla stále na blízku a mohla jí pomoci. Ze začátku jsem si objednala pomoc Charity, ale s jejich službami jsem nebyla často spokojena. Nakonec jsem to všechna zvládla sama. Maminku jsem několikrát denně přebalovala, polohovala, krmila a starala se o hygienu. Nakonec ani nemluvila a přijímala jen kašovitou stravu. Často v noci vydávala různé zvuky, takže jsem se pořádně nevyspala a o zádech vůbec nemluvím. Zničila jsem si páteř a kyčle. Vše jsem dělala ráda s láskou a nikdy bych ji nedala nikam do žádného ústavu. Zemřela skoro v 97 letech v nemocnici, kde byla jenom dva dny. Stejného věku se dožil i můj tatínek. Nejhorší ale byly názory lidí z mého okolí, když říkali, že se doma válím a beru na maminku příspěvek na péči. Já toho ale nikdy nebudu litovat. Maminka mi pomohla, když jsem zůstala sama-rozvedená s malými dětmi. Snažila jsem se jí to vrátit aspoň tím, že jsem se o ni postarala až do její smrti.
Jiří Novák
S bratem, už jako starobní důchodci,jsme se denně střídavě starali o svou 92 letou mamku. Byl to pro nás dost záhul. Máti byla zdráva, ale už jí to tu moc nebavilo. Uklízeli jsme u ní, nákup byl samozřejmostí. Jí ale vadilo, že je nám "na krku." Jedno krásného dne zakopla doma a zlomila si krček. Operaci zvládla, ale viděli jsme , jak se během pobytu v nemocnici měnila. "kluci, já už tu nechci být, když nebudu chodit" a tak podobně. Bratr bydlí vedle mě, má větší byt a tak jí vzal k sobě. Jen ležela, zavřené oči , odmítala jídlo a za 2 měsíce nám odešla.....
Alena Koutná
Cituji z vašeho článku:"Vyčerpaní a smutní. Takoví jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče." Senior je odvozen z podstatného jména senium, což znamená stáří. Stáří začíná od 60 let. Vy zde nazýváte seniory lidi po padesátce. Musím vám sdělit, že nejvíce frustrující je nikoliv péče o staré rodiče, ale přístup podobných rádobyodborníků, kteří dehonestují a diskriminují člověka na základě jeho věku i přesto, že jej vůbec neznají. Takový člověk například pracuje dvanáct hodin denně a podává vyšší výkon než vy sami si vůbec dokážete představit, natož, abyste tohle zvládli. Autorka článku ať vrátí diplom, protože nezvládla základy vývojové psychologie, učivo to prvního ročníku VŠ.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

19%

Mezi 6 000-10 000 Kč

20%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

18%