Tak mluví sběrači rekordů, plánovači, lidé, kteří k pocitu spokojenosti potřebují pevné cíle a překonávání sami sebe. Neznamená to však, že jsou spokojení a šťastní.
Mít plány, cíle, dosahovat stále vyšších výkonů, ba přímo rekordů. Navštívit co nejvíce zemí, zdolat co nejvíce hor. To už dávno není výsadou mladých lidí, sportovců, manažerů. Podobně se chovají i lidé vyššího věku. Okolí je za to zpravidla obdivuje: Podívej, dědo, jak je ten pán akční, ty pořád jen chodíš stejnou trasu v Beskydech, ale on nedávno prolezl Dolomity a přitom je o pět let starší než ty.
Jenže pozor, lamači rekordů bývají mnohdy méně spokojení a potýkají se s většími zdravotními obtížemi, než lidé, které okolí řadí do kategorie nudných a neambiciozních kliďasů.
Velmi často se to projevuje, když se člověk rozhodne hubnout, zdravě jíst, cvičit. Lamači rekordů odpadají dříve, než ti, kteří se jeví, že touhu po změně moc vážně neberou.
„Není dobré stanovit si nereálné cíle. Mnohem lepší je vybrat si pohyb, který mě baví a dělat ho v přiměřené frekvenci a intenzitě. Svou roli hrají i takové maličkosti, jako když člověk vstane, když mu zvoní telefon a při telefonování chodí. Když se po každé hodině sezení nebo pokaždé, když je v televizi reklama, postaví, protáhne, udělá pár jednoduchých cviků podle svých možností,“ říká Iva Málková, zakladatelka hnutí STOB, odbornice na hubnutí.
V jednom zájezdu na řecký ostrov Kréta se loni objevila parta lidí ve věku nad šedesát. Dva manželské páry, dvě kamarádky a bratr se sestrou. Lidé, kteří se léta znají a domluvili se, že pojedou na stejné místo. Jeden z nich už v letadle organizoval program na celý týden. Rozdával ostatním rozpisy, co ten či onen den budou dělat, kam pojedou, kolik kilometrů ujdou. Lidé, kteří seděli blízko nich, se shovívavě usmívali a nejeden z nich říkal: No, jo to jsou ti typičtí současní čiperní senioři, oni tam jedou chodit, cvičit, zatímco my mladší se budeme cpát a ležet na pláži. Dotyční senioři se pohádali navzájem hned druhý den. Zatímco jeden manželský pár trval na tom, že projdou soutěsku Samaria, což je náročná trasa, další to odmítal. „A jak chceš ty kilometry dohnat, když vynecháš Samariu? To už pak nemáš šanci splnit plán,“ říkal mu další. Jedna z žen přitom kritizovala druhou, že málo pije. „Musíte si na každý den přesně stanovit pitný režim,“ říkala jim. „Já nic nemusím. Můžu pít, kolik chci a kdy chci. A můžu jít, kam chci a kdy chci,“ odvětila dotyčná a hádka byla na světě.
Konec dovolené? Jeden z mužů měl tak namožené svaly, že se téměř nemohl dostat po schodech do letadla. Druhý měl úžeh. Jedna z žen si namohla koleno. Doma ovšem známým ukazovali snímky ze své tůry a hřáli se v teple slov: „Jste fakt dobří, na té trase odpadají i mladí a vy jste to dali.“
Najít tu správnou míru pohybu, aktivity a životních změn je jedna z nejtěžších věcí souvisejících s vyšším věkem. Na jedné straně lidé ze všech stran slyší, že je třeba být aktivní a měnit návyky, na straně druhé vidí lidi, kteří si aktivitou způsobují zdravotní potíže a jsou tak akční, až s nimi mnohdy není k vydržení.
Americký lékař Steven Blair a jeho kolegové testovali více než deset tisíc mužů a tři tisíce žen vyššího věku. Osm let sledovali, jak na ně působí různé formy cvičení. Ukázalo se, že největší zlepšení fyzické kondice a celkového zdravotního stavu vykazovali lidé, kteří začali mírně cvičit, mírně se hýbat. Lidé, kteří začali každý den chodit půl hodinu na procházku, měli podobnou úmrtnost jako lidé, kteří každý týden naběhali desítky kilometrů. Velmi výrazné zlepšení kondice vykazovali lidé, kteří začali chodit po schodech. „Naopak aktivity typu ‚náhlý začátek a náhlý konec‘ představují pro organismus stresovou zátěž a ve vyšším věku nejsou zcela vhodné. Než jít jednou týdně na tůru a chlubit se, kolik člověk zvládl kilometrů, udělá lépe, když každý den bude chodit po schodech,“ uvedl Steven Blair.
„Těžké cvičení a stanovování si rekordů vzbuzuje v mnoha lidech iluzi, že přispívá k prodloužení života. Ale je to jen iluze. Závěr není, že je třeba intenzivního cvičení zanechat. Důležité ale je, pokud cvičíte, uvědomovat si, proč, který pohyb vám dělá dobře a co vás naopak unavuje či bolí. Cvičením si totiž život neprodloužíte, ale rozhodně si vylepšíte jeho kvalitu,“ uvedl Deepak Chopra, lékař, který se zabývá jevy spojenými se stárnutím.
Mnoho lidí se však chová přesně opačně. Žijeme v době, v níž se cení výkonnost, rychlost, zdolávání rekordů. Lidé často získají pocit, že pokud na této vlně nejedou, dají tím světu najevo, že jsou staří, nevýkonní, k ničemu. Jenže ve skutečnosti je pak mnohdy zdravější a výkonnější šedesátiletá dáma, která chodí po schodech, třikrát denně venčí pejska a doma se párkrát do týdne protáhne, než její stejně stará kamarádka, která se každý víkend unaví na horském kole tak, že jí je pak v pondělí špatně a v úterý nemůže chodit, kvůli namoženým svalům.
