Když někdo zemře. Co říkat a co dělat?

Je mi úplně jedno, jak a co praví etiketa, co zažitá pravidla a nebo názory ostatních. Já jsem si při úmtrí manžela nepřála, aby mi někdo kondoloval, a až jednou zemřu i já, nechci rozloučení ani hrob, chci popel rozprášit v místě , kde je i popel mého manžela. A byla bych moc ráda, kdyby se ti, kteří mne měli rádi, sešli časem někde v hodpodě a tam na mne u dobrého jída a pití vzpomněli. V pohodě a se smíchem.

Je to konečná, jak si to rodina zařídí, je jen na ní.

Právě v tom vidím určitý úpadek doby,že dříve bylo narození spojeno s určitými obřady, a také smrt. Dnes se dělá,jakoby to bylo něco ostudného truchlit po někom déle než (snad) měsíc! Pamatuji se jak ještě počátkem 60.let někteří spolužáci nosili černou pásku ve škole po určitou dobu,protože jim někdo ,babička či děda, zemřel. Kde by si člověk měl zaplakat,i to se dnes "nenosí", než třeba na tom pohřbu. Osobně si myslím,že je to škoda,že už se málokdy vidí opravdu pořádný,klasický pohřeb,kdy je rozloučení např. v kostele,jde se v průvodu na hřbitov,tam se koná nějaký obřad....Možná je to tím,že lidi jsou obecně manipulováni,že to nestojí za to,ale kdysi i obyčejný chudší člověk měl důstojný pohřeb a né,že ho šoupnou do pece a rozhází někde,jen aby nikdo už nemusel někde "pucovat" hrob.A tvrdí se,že nebožtík by si to nepřál....Kdy už si připomenout zásluhy i chyby někoho,naposled,když ne na posledním rozloučení?

Souhlasím s p.H.Rypáčkovou

Já jsem to nemohla ani dočíst, nejvíc mi vadí ty ukázkové případy "ze života". Náhlá úmrtí , když si zesnulý neřekl, jak by chtěl poslední rozloučení, je jen a jen na rodině. A když rodinu seznámil se svou vůlí, má se splnit.

Pohřeb je vždy smutná událost. Nevím jak ostatní, ale já jej prostě nechci. Přeji si aby na mně lidé, které jsem měla a mám ráda, vzpomínali jinde než v obřadní síni.

Myslím, že pokud má zemřelý potomky nebo jiné příbuzné, většinou asi vědí, jaký byl, jak chápal vlastní život i odchod z tohoto světa. Podle toho by se k němu měli zachovat i při rozloučení.

Mně by se líbil pohřeb, o kterém vyprávěl duchovní kouč Mark Dzirasa ve Všechnopárty 8.11.2019. Nechci, aby kvůli mému "odchodu" někdo smutnil. Pořádnou oslavu, jakou pamatuji z raného dětství, kdy se všichni i s hudbou přemístili ze hřbitova rovnou do hospody a tam to rozjeli. Faktem ale je, že tehdy takový vesnický pohřeb určitě nestál 40 - 50 000.-

Já mám takové smutné rozloučení zrovna před sebou - v pátek.

V našem věku musíme počítat s tím, že budeme častěji účastníky pohřbů. Netoužím po tom, aby zlatým hřebem mého života byl pohřeb a moc by se mi líbilo, kdyby se se mnou neloučili lidé v černém. Kdo se se mnou bude chtít rozloučit, může to udělat kdekoliv a kdykoliv. Bez obřadu jsem byla počata a bez obřadu se chci vrátit, odkud jsem přišla. Na jiných pohřbech respektuji etiketu, ale myslím si o tom své.