Zpravidla se v takových situacích většina lidí cítí nejistě, neví, jak se chovat. Jenže i tak smutná událost má svá pravidla etikety.
Rozloučení se zesnulým, vyjádření soustrasti jeho blízkým, vlastní vypořádání se s překvapením, se smutkem. To vše je před člověkem, který dostane zprávu, že někdo, koho znal, zemřel. „Zpráva o úmrtí blízkého člověka vás zachytí téměř vždy nepřipravené, měli byste však znát způsoby, jak vhodně reagovat,“ říká Daniel Šmíd, lektor etikety, který mimo jiné pořádá různé kurzy společenského chování. A pokračuje: „Pohřeb je jednou z nejméně příjemných společenských událostí a protože jde o projevení úcty zemřelému, nemělo by při něm docházet k jakýmkoli přešlapům.“
Realita je však taková, že právě v těchto smutných a emočně vypjatých situacích se mnoho lidí chová způsobem, který bývá označován výrazem ‚jako slon v porcelánu‘.
Právě proto je dobré znát základní pravidla. Už samotné oznámení smutné události v mnoha lidech vyvolává zmatek. Pravidla jsou přitom jasná. Pokud člověk dostane do dopisní schránky parte, měl by odeslat vyjádření soustrasti. „Nejvhodnější je rukou psané. Může dojít k emočnímu vypětí a dopis rukou napsat nelze. V tom případě postačí dopis vytištěný a vlastnoručně podepsaný. V tomto případě však pozůstalým netelefonujte,“ vysvětluje Daniel Šmíd. Jiná situace je, pokud nám někdo smutnou zprávu zatelefonuje. V takovém případě je nejvhodnější říct: „Je mi to líto, přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast. „Pozor, soustrast nepřejeme, ale vyjadřujeme,“ připomíná lektor etikety velmi často používané a nevhodné slovní spojení ‚přeju upřímnou soustrast‘, které je poněkud nesmyslné, když se nad ním zamyslíme. Zároveň při telefonickém hovoru není vhodné ptát se na detaily.
Pokud člověk, který zprávu sděluje, chce říct něco víc, je samozřejmostí ho vyslechnout. Každý však v takové situaci reaguje jinak. Někdo je v šoku a chce se svěřovat, sdílet svou bolest. Někdo naopak touží po klidu, uzavře se před okolím a jakékoli otázky jeho stav ještě zhorší. Nyní je poměrně časté, že se zprávu o úmrtí někoho blízkého či známého dozvíme esemeskou. „V takovém případě považuji za vhodné velmi blízkým lidem zavolat a jednou větou sdělit svoji soustrast. Pokud je zpráva ze vzdálenějšího příbuzenstva či od známých, postačuje kondolence, vyjádření soustrasti také formou psané textové zprávy,“ vysvětluje Daniel Šmíd.
V čem na pohřeb?
Na pohřeb jednoho šedesátiletého muže přišly tři velmi pestře oblečené dámy. Jedna měla červené šaty a modrý klobouk, druhá širokou květovanou sukni a výrazné zlaté boty, další barevné kalhoty s puntíky. Všechny chrastily výraznými šperky. Příbuzní zesnulého na ně vrhaly podezíravé a nesouhlasné pohledy. Navíc je nikdo z příbuzných neznal. Synovec zemřelého se po skončení obřadu vydal za podivnou trojicí, která pokuřovala u smuteční síně. Vyšlo najevo, že se jedná o ženy, se kterými se zesnulý seznámil v nemocnici, kde ležel s těžkou nemocí, které nakonec podlehl. Vzájemně se tam podporovali a slíbili si, že pokud někdo z nich zemře první, ostatní nebudou truchlit, ale přijdou na jeho pohřeb v co nejpestřejších barvách. Rodina nebožtíka však dotyčné dámy odsoudila a označila jejich přístup za nevhodný, přestože dotyčný i svým příbuzným řekl, že si nepřeje, aby mu na pohřeb chodili v černém. Samozřejmě se jedná o výjimku, ale pokud si někdo přeje předem svůj pohřeb zrežírovat, jeho přátelé a blízcí mají jeho přání a představy respektovat. Ovšem obecně platí pravidla i pro to, co si na pohřeb obléknout. Pokud někdo přijde v džínách a tričku, dává okolí najevo, že neví, co se sluší a patří.
„Etiketa oblékání na smuteční obřad má svoji historii, která nás zavazuje k dodržování. Černá je typickou barvou smutku u nás i ve velké části Evropy a platí do i dnes,“ říká Daniel Šmíd a doporučuje ženám černé šaty, černé punčochy, černé boty, v případě chladného počasí černý kabát. Pro muže je jedinou variantou černý oblek a bílá košile. „Ideálně doplněná černou kravatou a bílým kapesníčkem v náprsní kapse saka. Podobně jako u žen jsou žádoucí černé polobotky a černé, dostatečně vysoké ponožky,“ připomíná.
Za naprosto nevhodné označuje přijít jen v košili, ve výrazných barvách, natož v džínách, sportovních oděvech nebo kostkovaných či jinak vzorovaných košilích, v sandálech či teniskách.
Jak se chovat?
V jedné rodině došlo ještě před započetím smutečního obřadu k hádce, která skončila tím, že se dva synové zesnulého drželi pod krkem. V jiné rodině křičela po obřadu manželka zesnulého na sousedku, že ví o tom, že měla s jejím manželem poměr. A do třetice, při dalším pohřbu dělala jedna přítomná dáma tak hysterické plačtivé scény, až jí příbuzná zesnulé přede všemi řekla, ať drží pusu a opustí obřadní síň, protože stejně všichni vědí, že nebožku celý život pomlouvala. Výsledkem bylo, že se někteří přítomní nahlas rozesmáli. Ano, pohřby mohou probíhat rozmanitě a ne vždy je výsledkem důstojné rozloučení. Už to, že se mnohdy sjede rodina, jejíž jednotliví členové se třeba nemají příliš v lásce a často se nevídají, dělá z pohřbu riskantní záležitost.
„Před pohřbem není prostor pro sdělování rodinných informací či dávných nebo nedávných situací. Na tato komunikační témata je čas poté, co smuteční obřad proběhl, a to buď cestou zpět z místa rozloučení nebo na smuteční hostině,“ vysvětluje Daniel Šmíd a upozorňuje také na pravidla, jak se chovat během obřadu. „Není vhodné mluvit ani šeptem. Nijak nekomentujte smuteční projev i přesto, že v něm zazní cokoli, s čím subjektivně nesouhlasíte. Po obřadu máte možnost osobně kondolovat pozůstalým, a to v pořadí, ve kterém stojí či sedí. Kondolenci ‚upřímnou soustrast‘ pronášejte tiše, nevyžadujte oční kontakt, podejte ruku, krátce stiskněte a mírně ukloňte hlavu.“
Pozor na hostiny
Další poměrně rizikovou situací bývá následná smuteční hostina. Někdo ji propláče, někdo se na ní pohádá, někdo se na ní opije. Je to situace, kdy se sejde skupina lidí plných emocí. Smyslem těchto setkání odjakživa bývalo, aby se tyto emoce setřásly, aby se lidé takzvaně očistili od prožitého žalu, zavzpomínali na nebožtíka. „Cílem této části rozloučení je setřepání smutku. Proto není nutné bránit se úsměvům či tichému smíchu. Naopak je zapovězeno hovořit o dělení majetku, závěti, případných dluzích, vytahovat staré křivdy. Vhodné je na zesnulého zavzpomínat a nebát se sdílet veselejší historky, které jste s ním prožili,“ vysvětluje Daniel Šmíd.
Takže, pokud jste dočetli toto chmurné téma až do konce, nezbývá než si navzájem popřát, abychom se do takových situací dostávali co nejméně. Nicméně je pravděpodobné, že se do nich každý někdy dostane. A i v tomto případě platí, že je dobré být připraven.
