Nejpitomější věty týkající se stárnutí

Dětství, mládí, střední věk a ty dobře vypadáš , to je rozdělení ,které jsem nedávno někde slyšela a moc se mi líbí.

Lidičky roky nemůžeme odpárat, jsou tady, někdo má to štěstí, že je více fit, ovšem čas na nás neúprosně pracuje a pěkně nám to odpočítává. Když si o sobě někdo myslí, že čas oblbne, je to chiméra a i když nevypadáme nejhůř, nemá smysl být domýšlivý, je nám kolik nám je. Tak to je.

Dano, dle mého názoru jste na to "kápla". My dříve narození už všichni víme svoje, takže ať si říká kdo chce co chce. Už nás to nechá v klidu. Všechny možné úvahy o omlazování apod. jsou výsledkem toho, že se lidé stále s někým porovnávají a obchodníci s krásou toho docela slušně využívají. Jo a čeho se bojím, to níže už napsala pí Věra. A ještě bych dodala, když už nemoc přijde, tak ať to alespoň tolik nebolí. To přeju naprosto všem.

Četla jsem kdysi jedno možná přísloví nebo rčení, teď už nevím. A v něm stálo, že stáří je moudré. Ovšem, když vidím ony klimakterické diblíky obojího pohlaví, tak si myslím svoje. Výrazy z kadeřnictví a jiných salónů mně z klidu opravdu nevyvedou. Vím svoje. A o tom to je.

Ad 1) Ač slovo boj nemám ráda, myslím, že jde pouze o hru se slovy; proces a výsledek je stejný, ať se tomu říká jakkoli. Ad 2) Domnívám se, že nestárne duše. Věk mám v hlavě (aniž bych na něj myslela). Ad 3) To, že řeknu, že se nyní cítím líp než ve čtyřiceti (což je pravda), přece není v rozporu s tím, že je to dáno okolnostmi, za jakých jsem žila a žiji. Nad tím, kolik mi je, skutečně nepřemýšlím; nevím, co bych vymyslela. Ad 4) Omlazování neprovozuji (nechávám si barvit vlasy; šedivět jsem začala ve třiceti). Šedesátileté diblíky nemusím. Na stárnutí se bojím samoty, bezmocnosti a nemocí. Jako přirozenou součást života ho přijímám.

Článek se zabývá nesmyslnými slovními spojeními souvisejícími s vnějšími znaky stárnutí, přitom žádná klišé tento proces neovlivní a je zbytečné se těmito myšlenkami zabývat. Na seniorském portálu považuji za zajímavější příspěvky věnované péči o duševní zdraví.

Boj se stářím ještě nikdy nikdo nevyhrál, léta nás doženou. Ale nevidím nic špatného na tom, když chodím již 30 let 1x měsíčně na kosmetické ošetření, používám kvalitní kosmetické prostředky atd.... to není boj proti něčemu. Pokud se nám věk prodlužuje je potřeba abychom byli hlavně o nejvíce zdraví, soběstační. K čemu mi bud když se sice dožiji vyššího věku, ale budu nemocná a odkázaná na pomoc druhých. Proto se co nejvíc pohybuji, pokud možno jím tzv. zdravé potraviny atd.

Hned první odstavec, jako souhrn kladného i záporného, je pro mě naprosto zavádějící. Bojuje se proti stárnutí, za mír, za vyšší platy, za dostupnost všeho a pro všechny ................. a aniž by si to kdokoliv uvědomoval, tak život mu protéká mezi prsty, protože pro neustálý boj nemá ani čas žít. Jak jsem napsala v jednom ze svých článků, začala jsem se učit nebojovat proti čemukoliv ve svých čtyřiceti třech letech. Z počátku to šlo ztuha, ale šlo to. Věk je pro mě jen číslo, sedmdesátka je pro mě totéž co padesátka, protože žiji přítomností. Šminky jsou pro mě jedna velká neznámá. Dnes už bych nepodstoupila zkrášlující zákrok jen proto, abych se někomu líbila. Před padesáti, čtyřiceti, dokonce i před třiceti lety bych to určitě udělala, stačí mi, že se líbím sobě a pokud mě někdo nebere takovou jaká jsem, asi do jeho života nepatřím, ale ani "on" nepatří do života mého.