Pocity - když se ucho utrhne

Peníze jsou pořád velké lákadlo, ti lidé vůbec neuvažují, že se to jednou provalí. Pěkné čtení.

Pracovala jsem kdysi v obchodě s jednou moc hodnou slečnou. A pořád nám všem bylo divné, kam mizí tržba. Slečna si bankovky schovávala do výstřihu za podprsenku. A protože jí pan vedoucí nesměl prohlížet a tzv. šacovat, procházelo ji to opravdu dlouho. Jednou na to přišla paní uklízečka a nechtějte nikdo vidět, jaká to byla scéna. Jak z jeviště ND. Plácla s sebou na podlahu a do půlnoci jsme měli o zábavu postaráno. Vedoucího málem odvezla policie na mravností oddělení. Celé podnikové ředitelství mělo pak hromadu práce a papírování , aby se to vyřešilo. Fuj, to jsou mi ale vzpomínky.

I o tom, jak získat peníze zpět jsem přemýšlela, ale nedošla jsem k jedoznačnému závěru. Tak jsem to radši pominula, protože příběh to je opravdu vymyšlený. Můj názor je, že by to bylo velmi náročné získat peníze zpět od někoho, kdo byl propuštěn ze dne na den. A může mít dost problém si najít další práci.

Tedy, Vlaďko, tak to je obdivuhodné, když to nejsou Vaše vlastní zážitky. Je vidět, že jste dobrá psycholožka a znalkyně ženské duše.

Jen tak dál, ráda si přečtu další.

Většina toho, o čem píšu, NEJSOU MOJE skutečné zážitky. Mohou to být zážitky někoho jiného, nebo si to prostě vymýšlím, aby se mi to hodilo do příběhu. Vymýšlím si ráda a dost. Další díl "pocitů" už je téměř vymyšlený, ale nikoliv napsaný. Z hlavy do počítače to "leze" pomaleji. A někdy zkrátka mají přednosti i jiné věci než "moje vymýšlení".

Vladislavo...... na paní účetní by sedlo rčení... Tichá myš a voda břehy melou.... Díky za rozluštění. A těším se na další díl s Martou v hlavní roli.