V jednom ostravském menším panelovém domě žijí pouze dvě mladé rodiny s malými dětmi. Zbývající byty obývají lidé ve věku nad šedesát let, bydlí tam i čtyři ovdovělé osmdesátnice, jeden devadesátiletý vdovec. „Byty jsme kdysi dostali od podniku, ve kterém většina z nás pracovala. My jsme se s manželem kvůli možnosti dostat byt dokonce vzali, jinak by na něj manžel čekal mnohem déle. Když jsme se nastěhovali, bylo tady bahno, stavba, ale moc fajn atmosféra. Sami mladí lidé se tady stěhovali. Když jsem pak byla na mateřské s dětmi, bylo nás v domě mladých maminek asi šest, takže jsme se kamarádily,“ vzpomíná šestasedmdesátiletá Irena. Má potíže s chůzí, její manžel je těžce nemocný a téměř nevychází z bytu. Irena je ráda, že jí její o něco málo starší sousedka, která je na tom zdravotně lépe, občas něco přinese z blízkého obchodu, větší nákupy jí vozí vnučka. „V našem domě je teď smutno, ticho. Když se potkáme na chodbě, povídáme si hlavně o tom, koho co trápí. Je to dost otravné. Nejhorší je, že už nejsme schopni dům vést. Jsme společenství vlastníků, byty jsme si koupili. Já jsem odstoupila z pozice vedoucí společenství, celé to úřadování už na mě bylo moc. Máme tu dvě mladé rodiny, ty to dělat nechtějí, prý mají hodně práce. Takže společenství vede soused, kterému je kolem sedmdesáti, je trochu zmatkář a má v tom chaos. Pořád se to snaží někomu předat, ale není komu. Obávám se, že z našeho úřadování jednou může být malér,“ vypráví.
Zdravotní sestra z blízkého střediska říká, že podobných domů je v okolí řada. Lidé ji často volají, když je někomu z blízkých či sousedů špatně, vládne tam téměř rodinná atmosféra, když přihlédneme k tomu, že jde o ostravské sídliště. Lidé se snaží si jeden druhému pomáhat, protože vedle sebe strávili většinu života. Z mnoha sousedů se za ta léta stali kamarádi. „Nejhorší je, že vidím na sousedech, jak jsme zestárli. Dívám se z okna, jak se sousedka belhá a vybavuji si, jaká to byla kočka, jak mě štvalo, že po ní můj manžel koukal. A uvědomuji si, že jsem takto dopadla i já,“ vypráví Irena.
Přes půl druhého milionu lidí starších pětašedesáti let nyní tvoří obyvatelé sídlišť. S tím, jak populace stárne, bude lidí v seniorském věku na sídlištích přibývat. Mnozí mladí lidé se za každou cenu snaží především si postavit vlastní dům, ale senioři zůstávají převážně v bytech, do kterých se nastěhovali, když zakládali rodiny. Typický příklad? Pražské sídliště Jižní Město. Za posledních deset let tam vzrostl počet lidí ve věku nad šedesát pět let dvojnásobně.
„Dříve to fungovalo tak, že lidem byly přidělovány byty v souvislosti s jejich pracovním zařazením, pokud bylo prověřeno, že žijí v nevyhovujících bytových podmínkách. Často se jednalo o mladé páry, které měly děti a přitom se tísnily v bytě s rodiči,“ uvedl demograf Martin Červinka.
Zatímco nyní je pro mnohé mladé lidi bydlení v paneláku něco téměř potupného, pro generaci současných seniorů to byl velmi často únik ze špatného prostředí a nových bytů si vážili. Mnozí si je postupně vylepšovali a mnohé současné panelové byty tak jsou pěkné, moderní. Jenže přesto se pro mnohé jejich byty staly nakonec pastí. Pokud člověk začne mít vážné zdravotní problémy, není pro něj sídliště tím ideálním místem pro život. „Z našeho výzkumu, který se zabýval bydlením seniorů, vyplynulo, že většina bytů, které obývají lidé starší pětašedesáti let, neposkytuje dostatek bezpečí, pokud mají jeho obyvatelé zhoršené smyslové či pohybové schopnosti,“ uvedla Eva Grollová z Diakonie, která zkoumala, jak bydlí senioři.
V jednom pražském paneláku například za uplynulý měsíc sousedé třikrát volali záchranku. Jednou k osmdesátileté dámě, která upadla, když se pokoušela vlézt do vany. Podruhé z pánovi, který uklouzl na linu v kuchyni. Potřetí k pánovi, který spadl ze schodů. Jedná se o typický příklad toho, jak se v praxi projevuje to, že obyvatelé sídlišť zestárli. A také to, že v mnoha sídlištích neprobíhala přirozená generační obměna. Mladí lidé se do nich nehrnou a staří z nich nemají kam odejít. Někteří demografové a architekti mluví přímo o časované bombě, když začnou tuto problematiku rozebírat. Může se stát, že z mnoha paneláků se stanou přímo domovy pro seniory, ovšem s tím rozdílem od těch skutečných, že v nich nejsou byty vybaveny tak, aby v nich pohodlně mohli žít lidé se zdravotními obtížemi, které vysoký věk přináší.
