Pes jako zkáza partnerského vztahu
Ilustrační foto: ingimage.com

Pes jako zkáza partnerského vztahu

22. 10. 2019

Muž nejede se ženou na dovolenou, protože jim nemá kdo pohlídat psa a dotyčný jej odmítá dát do psího hotelu. Žena projevuje psovi více pozornosti, než svému partnerovi.

Takových případů přibývá a nekončí dobře. Pes už není především prvkem, který rodinu stmelí. Mnohdy je tomu přesně naopak.

Pětapadesátiletý Pavel vypráví svým kolegům: „Ona mu říká miláčku a líbá ho na čumák. Já ho mám taky moc rád, vnesl nám do života spoustu radosti. Ovšem situace, když ona řekla, že mám uhnout poté, co se uvelebil o půlnoci na mém polštáři a zavrčel, když jsem ho chtěl odstrčit, mně už přišla moc. Byla to jasná ukázka, že ten pes nemá řád, přestal se cítit jako pes, ale zaujal pozici jejího partnera. Společně si zabrali postel a mi dali najevo, že bych si asi měl zařídit pelech někde na zemi v předsíni.“

Pánové se tou historkou skvěle bavili, dobře se zasmáli. Jenže Pavel ji sice vyprávěl, aby je pobavil, zároveň však ve skrytu duše ví, že láska jeho ženy k jejich Maxíkovi začíná přesahovat hranici, která je prospěšná jak jim oběma tak dotyčnému pejskovi.

Případů, kdy pes zaujal v rodině vůdčí pozici, případně pozici partnerskou, je mnoho. Pokud to takto vyhovuje všem zúčastněným, je to v pořádku a podivovat se nad tím mohou akorát zkušení kynologové. Pokud to ovšem vyhovuje jen jednomu z partnerů, je to celkem spolehlivá cesta, jak si z pěkného vztahu udělat vztah mizerný a časem žádný.

„Znám starší manželský pár, který spolu přestal kvůli psa jezdit na dovolené k moři, přestože oba mají moře moc rádi. Pán se takzvaně obětoval a zůstává doma se psem. Žena jezdí sama. Pán by totiž psa nedal nikomu na hlídání, natož do psího hotelu. Syn by mu ho sice týden klidně zaopatřil, ale dotyčný je přesvědčený, že by pejsek uhynul žalem. Té paní to přitom dost vadí. Celkem logicky říká, že manžel dal pejskovi přednost před ní, že mu více záleží na něm než na ní. Bývá na dovolené sama smutná, nevyhovuje jí to tak,“ vypráví Eva Konečná, která pracovala jako asistentka ve veterinárních ordinacích.

„Někteří lidé si opravdu pořizují psa jako člena rodiny a podle toho se k němu chovají. Mnohým to přináší uspokojení a zejména v případech, kdy někdo přišel o životního partnera, pes mu ho může takzvaně nahradit,“ uvedl veterinář Alexandr Skácel.

Veterináři a cvičitelé psů se však čím dál častěji setkávají s případy, kdy chování se k pejskovi jako k plnohodnotnému členovi rodiny paradoxně vztahy v rodině poněkud rozbourává. Je rozdíl, když si psa pořídí vdovec a vnese si tím do života radost a milé povinnosti, a kdy si ho pořídí ženatý muž a pak s ním tráví sám víkendy v přírodě, zatímco manželku nechává sedět samotnou doma.

„Náš život se řídí podle psa. Naši si pořídili roztomilého bišonka. Je tak roztomilý, že mu nikdy nic nevytknou, nedali mu pravidla, takže z něj vyrostla rozmazlená nevychovaná potvora. Když k nim přijdeme s dětmi, pokaždé je problém. Máma místo toho, aby usměrnila psa, vyčítá našim dětem, že jsou moc hlučné, že ho obtěžují, že mu narušují jeho rituály. Mám pocit, že má bišonka raději než vnoučata. Samozřejmě se urazila, když jsem jí to řekl, ale faktem je, že když tam sedíme, mazlí se více se psem než s nimi,“ vypráví čtyřicetiletý Kamil. Jeho otec to velmi silně vnímá a začal se s manželkou kvůli tomu hádat. Roztomilý bišonek, který vypadá jako sněhová kulička, se přitom rozčílil a začal bránit svou milovanou paničku. Vrčel, běhal po bytě jako splašený, štěkal na pána. „Je to jasná ukázka toho, že máma povýšila toho psa nad tátu. A táta to vnímá a začíná mu to připadat jako problém. Rozhodně mi nepřijde normální, aby moje matka líbala psa na čumák a přitom říkala svým vnoučatům: Ztište se, však víte, že Ludvíček nemá rád hluk, je vždy celý vystresovaný, když jste tady.“

Ludvíčci, Maxíčci, Bertíčci, Kubíčci, Andíčci a další v mnoha rodinách přestali být vnímáni jako zvířata, ale jsou považováni za lidské bytosti. Není divu, vždyť přinášejí tolik zábavy, radosti a něhy. Tedy přesně to, co lidé mnohdy nenalézají u svých partnerů, u svých blízkých, co třeba za léta společného soužití ze vztahu vymizelo.

„U psa cítím, že mě má rád. Položí si na mě hlavu, dá mi packu, dívá se mi do očí. Nepamatuji si, kdy se o mě žena naposledy jen tak opřela nebo mě chytla za ruku. Když jsem to zkusil, řekla mi, ať neblbnu. Ona byla vždycky taková spíše od rány, ale čím jsem starší, tím více mi začalo něco v našem vztahu chybět. Ten pes mi to dal. On je pro mě nyní bytost, kterou mám nejraději ze všech lidí, co znám. Děti nemáme, žena má své koníčky, když je doma, vlastně nekomunikujeme. Možná si po těch letech už nemáme co říct. Tak jdu ven se psem, pak si spolu sedíme u televize a je nám dobře,“ vypráví třiasedmdesátiletý Ivan.

Potíž je v tom, že jeho žena to vidí takto: „Co má psa, jsem pro něj vzduch. Já nemám čas chodit na procházky nebo vysedávat u televize, mám na starost celý barák a ještě si přivydělávám jako účetní. On mě nepotřebuje, ten pes mě nahradil.“

„Mnoho psů nyní žije v takzvané šedé zóně. Lidé jim přesně nevymezí, co mají a co mohou dělat. Myslí si, že tím psům dělají dobře, ale vlastně jim tím škodí. Tím, že si ze psa udělají životního partnera a komunikují s ním jako s člověkem, pro něj rozhodně nic dobrého nedělají,“ uvedl kynolog Jiří Ščučka.

Ale těžko to vysvětlovat někomu, kdo žije léta ve vztahu, který se změnil ve stereotyp a pak mu do domácnosti přibude něco roztomilého, co mu pokládá hlavu na kolena a podává tlapku. Je pak vcelku pochopitelné, že se ta bytost brzy dostane  na pozici toho, kdo už hlavu na kolena dávno nepokládá.

pes
Hodnocení:
(5.3 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
U nás na vesnici mívala psa snad úplně každá rodina, některá i dva nebo tři. Tenkrát jsem si život bez psa ani nedovedla představit. Dnes si nedovedu představit naopak život se psem. Je to zkrátka denní povinnost. Co s ním, když budu nemocná? Co s ním, když chci někam na pár dní odjet? S ním v žádném případě cestovat a starat se o něj v cizím prostředí nechci. Jsem bez psa (případně jiného zvířete) spokojená.
Soňa Prachfeldová
Měli by mít opr.
Jitka Caklová
Naše zkušenost: Manžel psa nikdy neměl. Po rozvodu se seznámil s ženou, která psa měla a sblížil se s ním. Po pár letech se pejsek stal předmětem dědictví. Za dobu co byli sami, pejsek doma celé dny trpěl samotou, protože manžel byl v práci. Nakonec pejsek dožil u nás. Pro nás oba to byla velká zkušenost a dnes oba, ať jeden, či druhý víme, že pejsek nám druhého nenahradí.
Soňa Prachfeldová
Měly by být oba rádi zvířátka respektive psy. Pak jsou to společné procházky , někdy i noví kamarádi se psy. Každopádně je to domluva těch dvou co spolu žijí.
Jitka Hašková
Asi s tím problémy jsou. Moji rodiče si psa - fenku pořídili už jako starší a zpětně si myslím, že to jejich vztah spíše posílilo. Když táta umřel, máma byla ráda, že měla psa.
Jitka Caklová
Obecně platí, že jelikož, nebo právě proto, jde o ho..o, stále to vyvolává mezi pejskaři a nepejskaři, ten největší spor. Jak ode mě může žádat toleranci někdo, kdo si ani neumí uklidit po svém psovi? Jak by to asi vypadalo, kdyby hospodář nevykydal hnůj. Pohoršujeme se nad "týráním" zvířat, která se po břicho brodí v hnoji a ani si neuvědomujeme, že tento problém je to samé, jen "na štěstí" ve větším prostoru, proto se nemusíme brodit.
Jitka Caklová
Jsme lidé různí a svědčí o tom i "výživná" :-) diskuze u mého článku "Zvířata a já". Ať si to má kdo chce jak chce, mě už ani psí exkrementy, za naším, vzorně stříhaným plotem nevadí. Už je ani rozčílená neuklízím jako dřív, naopak, když jsem naposledy stříhala plot, mám na to systém, abych je nerozšlapala, nebo zametáním nepoškodila, lépe pak vyniknou. O mě přece nevypovídají, vypovídají o páníčcích, kteří se svými miláčky chodí kolem plotu na vycházku, tak ať si tu "krásu" vychutnají.
Soňa Prachfeldová
Psi vždy neodmyslitelně patřili a patří do meho života, tolik radosti jen prožila ať už na výstavách, či s dobrou partou na cvicaku. Ráda ještě dnes se toulám s Mysty po přírodě a pár dní toulek na Šumavě. Máme to štěstí, že bydlíme v domě se zahradou . Nekteri majitelé psů jsou bezohlední , zejména v parcích , ve městech. Někteří nemajitele psů zase nadávaji na všechny psy. Je to v lidech, v jejich přístupu ke společnosti, přírodě, v jejich toleranci.
Anna Potůčková
S manželem oba máme pejsky moc rádi, provází nás životem od prvního dne našeho příchodu na svět. Oba pocházíme z vesnice, kde téměř v každém domě pejsek je. A vůbec nám nevadí, že díky psům nemůžeme na společné pobytové výlety. Ale změna už se plánuje, pejsky dochováme a riskovat to, že by se mohlo stát, že je opustíme nechceme. Pejsky máme ve věku 10, 9 a 5 let
Olga Škopánová
Nejhorší je, když si lidé myslí, že jejich pes musí být stejně příjemný cizím lidem jako jim.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.