Výstavu s podnázvem Kachle a kamnářství v renesanční Praze jsem navštívila více než dva měsíce předtím, než o ní byla reportáž na ČT 1 v pořadu Z metropole. Začala jsem připravovat text i fotky, ale stále více mi to připadalo v letním vedru nepatřičné. Proto jsem toto téma na čas odložila. A přináším vám ho až nyní, na podzim.
První zprávy o novoměstském hrnčíři a kamnáři Adamu Špačkovi jsou z roku 1531, kdy získal na Novém Městě pražském měšťanské právo a s manželkou Kristýnou koupil dům čp. 1111 (dnes součást čp. 1110) v Truhlářské ulici, v němž žil a pracoval až do své smrti. O tři roky později již vykonával funkci jednoho ze dvou cechmistrů novoměstského hrnčířského cechu.
Archeologický výzkum Špačkovy dílny poskytl zatím největší ucelený soubor kachlů z českého prostředí. Bylo v něm jednoznačně identifikováno více než 300 zde vyráběných motivů. Ačkoliv počátky dílny spadají do období nastupující renesance, v nalezeném souboru je zastoupena i řada kachlů stylově ryze gotických. Ve Špačkově dílně se vyráběly nejen kamnové kachle (kamnářství tehdy nebylo specializovaným řemeslem), ale i běžná keramika určená k přípravě pokrmů a stolování (hrnce, pánve, mísy, džbány, talíře), a to dokonce v mnohem větším počtu než keramika kamnářská.
Oheň jako zdroj tepla i energie pro úpravu potravy provázel člověka odpradávna. Zprvu jen otevřené ohniště bylo postupně kryto kamennou či hliněnou pecní konstrukcí. Do hliněné klenby pece začaly být ve středověku vsazovány vypálené keramické kachle, které se postupně staly jediným konstrukčním prvkem a původní pec se proměnila v kachlová kamna, obsluhovaná nepřímo skrze otvor ve zdi z vedlejší místnosti. Vývoj topenišť nebyl ovšem takto přímočarý; k jejich dalším typům patřil např. krb či tzv. hypokaustum – jakýsi předchůdce teplovzdušného centrálního vytápění.
Nejstarší kachle s kruhovým ústím se zasazovaly jen tu a tam do převážně hliněné stěny výhřevného tělesa, nádobkové kachle s pravoúhlým ústím a komorové kachle pak těsně vedle sebe do řad tvořících jednolitou stěnu kamen. První keramické kachle se objevují již ve 12. století ve Švýcarsku a jižním Německu, u nás pak o století později. Typově nejstarší jsou tzv. kachle nádobkové (svým tvarem připomínají nádobu – odtud pak další dělení na hrncovité, pohárovité, tyglíkovité, miskovité). Vytáčely se celé na hrnčířském kruhu a do stěny kamen se umisťovaly otevřeným ústím ven.
Na rozdíl od dalších otopných zařízení se kachlová kamna vyznačují uzavřeným topeništěm obsluhovaným nikoli z vytápěné místnosti, ale otvorem ve zdi z prostory vedlejší. Tento systém vytápění sálavým teplem bránil hromadění dýmu v obytné místnosti – odtud také výraz „světnice“, tedy prosvětlená prostora, na rozdíl od starší, „(polo)dymné jizby“. V širší oblasti střední Evropy se tento systém začal prosazovat ve 12. století. Zpočátku tvořila kachlová kamna výbavu církevních a šlechtických sídel, v průběhu středověku pronikala také do měšťanského a posléze i venkovského prostředí. Reliéfně zdobené komorové či nikové kachle dodaly původně jen užitkové funkci kamen i rozměr reprezentační. Výběrem výzdobných motivů dávali objednavatelé kamen najevo rovněž své politické či náboženské přesvědčení.
Hrnčířství patří k nejstarším řemeslům – odtud i jeho znak s Adamem a Evou u stromu poznání. Přítomnost hrnčířů na území Prahy lze proto předpokládat již od počátků vzniku města. V písemných pramenech se objevují výrazněji až v 15. století; existence prvního hrnčířského cechu je doložena k roku 1488. V 16. století fungovaly v Praze desítky dílen, z nichž některé vyráběly i kamnářské zboží.
Své výrobky prodávali hrnčíři v průběhu celého roku v krámech, umístěných v domech s dílnou. Vedle toho pak měli své stánky na trzích, konaných na veřejných prostranstvích. Byly to především trhy týdenní, kdy každé řemeslo mělo k prodeji vyhrazen jeden den v týdnu. Dvakrát ročně prodávali na čtrnáctidenních trzích výročních – na Novém Městě pražském to by jarmark o Svátosti (zahajovaný druhý pátek po Velikonocích) a svatovítský (od 15. června).
Na výstavě zní v hlavní místnosti z reproduktoru opakovaně text testamentu Adama Špačka. Během prohlídky ho tedy uslyšíte několikrát. Možná vás zaujme, stejně jako mne, jeden krásný starobylý přechodník. Pan Špaček uvádí, kdo má jeho majetek prodat. A co má udělat s penězi, až ho prodá: „ … a prodadouc…“. No řekněte, není to nádhera?
Pokud jste v krásném Domě U Zlatého prstenu ještě nebyli, ujišťuji vás, že se v něm budete cítit příjemně za každého počasí. Na prohlídku výstavy máte čas do 21. 3. 2020.
Zdroj: Informační texty na výstavě.
