Nejdříve si poslechněme slova uznávaného lékaře Jana Hnízdila: „Mám dvě atestace. Když jsem nastoupil na kliniku, začal jsem dělat klasickou vědeckou medicínu. Postupem času jsem zjistil, že hodně léčím, ale i když jsem posílal lidi na vyšetření, ordinoval léky, operace, psal neschopenky, všiml jsem si, že ti lidé se vracejí. Léčil jsem je, ale oni ne a ne se uzdravit. Vraceli se nejen ke mně, obcházeli neurologie, ortopedie, gastroenterologie.“ Později pochopil, že tato nekonečná kola vyšetření mnozí podstupujeme proto, že prostě neumíme nacházet příčiny svých nemocí. Že raději chceme slyšet složité latinské výrazy a nechávat se zkoumat moderními přístroji, než abychom nad svými obtížemi nejdříve zapřemýšleli.
„K čemu je, když pacient přijde k doktorovi, stěžuje si, že ho pálí žáha, a je okamžitě odeslán na gastroskopie, sonografie a nastane kolotoč vyšetření? Odchází s papírem, kde je latinsky napsáno gastro-ezofageální reflux. A drží se za hlavu: Tak, už mi to našli, mám reflux,“ říká.
Jan Hnízdil se snaží s pacienty mluvit srozumitelně. Místo latinského výrazu, který vzbuzuje hrůzu, v takovém případě vysvětlí, že jde o pálení žáhy. A že je to zpráva o tom, že dotyčnému někdo nebo něco leze krkem, že se v životě setkává s něčím, co nemůže strávit. Že má změnit životosprávu, chování, případně se přestat stýkat s lidmi, kteří mu takzvaně leží v žaludku. Přestat se nervovat věcmi, které stejně neovlivní. A tak dále. Příliš jednoduché? Pro někoho ano, však má také tento lékař spoustu příznivců i odpůrců.
Tady je diskuse tří seniorek odposlechnuta v ordinaci jedné ostravské praktické lékařky. Takto mluvily na její adresu: „Minule mi řekla, že jsem na svůj věk v podstatě v pořádku, chápete to? Jak můžu být v osmasedmdesáti v pořádku?“ „Máš být ráda, že jsi zdravá. Otázka je, jestli nás neodbývá. Já sem chodím pokaždé, když se mi špatně dýchá. Naposledy mi řekla, že bych se už konečně měla smířit s tím, že když je smog, tak se hůře dýchá.“ „No protože sem za ní chodíš každý týden a zabíráš jí tak čas na pacienty, kteří jsou opravdu nemocní.“ „Ale mně se opravdu špatně dýchá.“ „Ale když jsi byla na velkém vyšetření v nemocnici, říkala jsi, že srdce i plíce máš v pořádku.“ „No to jo, ale může to být něco jiného, co by měla vyzkoumat. Od toho tady je. A já sem chodím ráda, aspoň se vidíme, holky, ne?“
Ano, dělíme se na dvě skupiny lidí. Jedna nejde k lékaři, ani když se dusí kašlem a má v moči krev. Druhá se k němu vypraví hned při prvním kýchnutí či píchnutí v zádech. Ta druhá skupina si rovněž potrpí na to, když lékaři používají odborné výrazy, posílají je na další vyšetření, zkrátka dělá jim dobře, když se na ně zaměří různé supermoderní přístroje.
„To byla krása. Připadala jsem si jako ve sci-fi filmu. Koukala jsem do něčeho, tam běhaly takové světelné body a oni mi při tom nějaké měřili zrak,“ pochvalovala si nedávno jedna pětasedmdesátnice. Lékařka jí sdělila, že má vyšší tlak v oku a za půl roku ji pozvala na další vyšetření. „Představte si, tlak v oku, to může být klidně i příznak rakoviny v mozku,“ vyprávěla dotyčná doma. Zděšená dcera volala na oční. Ptala se, proč maminku ihned neposlali na onkologii, proč má půl roku čekat na operaci. Lékařka nechápala, na co se jí ptá. Nakonec si vše vyjasnily. Ale pacientka je přesvědčená o tomto: „Doktorka se dohodla s dcerou, že mi tu závažnost diagnózy budou tajit, ale já si na internetu často čtu diskuse týkající se zdravotnictví, tak už o tom něco vím. Taky mám doma lékařskou knihu, ve které jsou přesně vysvětleny latinské názvy.“
To, že si latinské názvy občas poplete, je jiná věc. Ze statistik českých zdravotních pojišťoven jasně vyplývá, že nejčastěji chodí k lékařům senioři. Což je logické, stárnutí přináší nemoci. Praktičtí lékaři věnují celé čtyři pětiny své pracovní doby právě pacientům v seniorském věku, mnohdy jde o případy, které by příslušely spíše do péče geriatrů. Nejde totiž o takzvaně klasické nemoci, ale o zdravotní potíže, které jsou ve vyšším věku přirozené. Navíc ty, kteří chodí k lékařům často a rádi, poměrně výrazně podporuje současný systém zdravotnictví. Čím více vyšetření, tím více takzvaných výkonů, tím více peněz plyne zdravotnických zařízením a praktickým lékařům z pojišťovny. Čím více předepsaných léků, tím lepší byznys pro farmaceutické firmy.
„Samozřejmě, že ve chvíli, kdy lékař zjistí, že problém pacienta je závažný a sám ho nezvládne, je na místě naordinovat léky. Antibiotika, antidepresiva, analgetika, kortikoidy. Ale dočasně, aby mu pomohly odrazit se ode dna a efektu léku využít k životní změně,“ vysvětluje lékař Jan Hnízdil.
Bohužel v mnoha ordinacích zaznamenávají spíše tyto debaty:
„A vy mi, paní doktorko, tedy nic nepředepíšete?“
„Podívejte, zkusme nejdříve ten ekzém pořádně promašťovat. Vysaďte všechny kosmetické přípravky, které používáte, a promašťujte postižená místa vazelínou nebo sádlem. Uvidíme, co to udělá, a pak bychom postupovali dál.“
„Ale to jsem sem nemusela chodit. Já myslela, že jste od toho, že mi na to něco dáte a vyléčí se to.“
„Samozřejmě vám můžu napsat kortikoidy, ale ty řeší akutní stav, ne příčinu problému. Lepší by bylo nejdříve zjistit, co ekzém způsobuje.“
„Tak mi je předepište. Sousedka je používá pořád.“
„Ale to není vhodné řešení. Kortikoidy se nemají používat dlouhodobě.“
„Ale jí to dělá dobře. A já si myslím, že mně to udělá dobře taky.“