Těžký život hypochondrů

Někteří lidé, když začnou myslet tak by to měli oznámit dlouho dopředu, aby ti ostatní měli čas utéct co nejdál.

Hypochondrii si schovávám na důchod, kdyby mně náhodou začala bavit... Zatím návštěvy lékaře odkládám na neurčito. Leze mi nervy ta snaha udělat ze mne pacienta. A to poslušného pacienta, který bude vysedávat hodiny po čekárnách, protože nějaké objednávání na hodinu u nás nefunguje a nechá na sobě zkoušet řadu farmak, když náhodou lékař podlehne přesvědčování agenta farmakologické společnosti. Praktická lékařka se mi snaží vnutit, že mám vysoký tlak a odmítá vzít v úvahu za prvé: že je ve druhém patře bez výtahu, a za druhé: že se rozčílím vždycky, když tvrdnu v čekárně hodinu a půl, zatímco sestra přednostně volá do ordinace nějaké své kámošky. Nevím jak si v takovém prostředí, může někdo vypěstovat hypochondrii....

Hypochondr je již diagnóza. Znám lidi, kteří s urputností sobě vlastní navštěvují lékaře s každou indispozicí a dokážou si vydupat okamžitá odborná vyšetření na která čekají skutečně nemocní dny nebo i více, a to vše zaklínají formulí, že se o své zdraví musí starat. Mají to v sobě. Chlubí se výčtem lázeňských pobytů, speciální léčbou.

Chodím pravidelně na všechny preventivní lékařské prohlídky a to, že zatím žádné léky neberu bude buď tím, ž je nepotřebuji nebo můj praktik.lékař je lakomý. To ale samozřejmě nemyslím vážně. Nedávno jsem byla na setkání přátel ze střední školy, kde se všichni předháněli kdo bere více léků a jak je víc nemocný. Raději jsem se nezapojovala do vášnivých diskuzí okolo vysokého tlaku, bolení kloubů atd.