Zrcadlo nesplněných přání 18

Paní Jitko, nejsem rebel. Pochopila jsem vás dobře. Že končí něco, ne život. To mne ani nenapadlo. Pro mne se odchodem K. G. ale nic nemění. / Jendo, promiň, můj komentář zde byl asi nepatřičný.

Paní Věro, asi jste si můj příspěvek špatně vyložila, což u vás bývá častěji v komentářích, že protestujete, ale na to máte právo. Já jsem pana Gotta zmínila jen proto, že jeho odchod byl aktuální, a sama jste viděla, či slyšela, jak veřejnost reagovala. Pan Matuška byl také velikán, já osobně za něj vzpomínám s láskou, a pouštím si jeho písničky, ale Kája byl jen jeden, o tom nebudu s nikým diskutovat. Pane Jane, napsal jste to moc dobře, oni dva by skutečně mohli ležet vedle sebe kdekoliv, protože to byli ve skutečnosti přátelé, ne protivníci, a jeden uznával druhého. Moc se omlouvám, že jsem zatáhla toto téma do komentářů vašeho příběhu, ale paní Věra mě špatně pochopila, já jsem nenapsala, že pro naši generaci končí život, ale že něco končí, nebo se aspoň změní. A za tím si stojím.

Milé dámy, doby našeho mládí jsou pochopitelně s něčím, nebo s někým spojené. Je přirozené, že takový pohled zpět může vyvolat nostalgické nálady. Já si ty doby nespojuji ani s K.Gottem, ani s Waldou, přesto, že jsem je oba rád poslouchal. Tím dominantním, na co rád vzpomínám, to už bude až do mé smrti celoživotní přítel Jiří, odpočívající dnes už na kralupském hřbitově a pak moje tehdejší milostné eskapády. Vždy něco končí a něco nového začíná, ale náš život tím nekončí. Když jsme kdysi se ženou procházeli polským královským Wawelem, objevili jsme v kryptě ležet vedle sebe dva velikány evropského romantismu. Mickiewicze a Slowackého. Dva velké životní a básnické soupeře. Leží tam svorně vedle sebe a všechny jejich životní neshody jdou stranou před velikostí jejich díla. Dokážu si představit, jak svorně vedle sebe leží na podobném pietním místě Walda s K.G. Dvě velké osobnosti šedesátých a sedmdesátých let. Je to chiméra, ale bylo by to tak nejlepší. Před oběma smekám ten pomyslný klobouk.

Že se vměšuji – coby příslušnice „naší generace“. O K. Gottovi v textu není ani slovo. Já mám 60. léta (i léta další) spojena s Waldou, kterého jsem měla radši než Káju. Odchodem K. G. pro mne nic nekončí.

Omlouvám se za chybu v textu.

Plně souhlasím se Zuzkou, 60tá léta byla opravdu taková, bylo to naše mládí a právem se nám vrací zážitky z toho období, neoddělitelně ve spojení s právě zesnulým Karlem Gottem, a jeho odchodem, pro naši generaci něco končí, co právě v 60tých letech začalo, nebo se změnilo. Dobře jste to v příspěvku zmínil, a tím přiblížil mladším generacím naše tu dobu. Děkuji.

Ano, šedesátá léta jsem prožívala intenzivně, i co se týkalo světového dění. Atentát na JFK proběhl i našimi sdělovacími prostředky. A za pár let na to obdobně na jeho bratra, senátora Roberta. Když na to vzpomenu, vždy se mi to také spojí s některými osobními zážitky. Byla to bouřlivá, ale perspektivní doba, alespoň se nám to zdálo.

Krásná báseň. Je vidět, že Karel tvořil z nepokoje duše i v časech pohody. Jak se asi vyvíjela touha mladého Karla po Modrém květu v dalším životě? / Ještěže měl Karel dostatečnou zásobu dívek. / Líbí se mi věta „Život ho stále honí bičem vzpomínek“. / Atentát na J. F. K. si pamatuju, ale bylo mi osm. K. Kyncl je můj oblíbenec, zejména díky svým knížkám o Anglii. Jendo, těším se na pokračování.