FOTO: autor

Šokující sběr hub plný nástrah a fyzického utrpení

10. 10. 2019

Každý člověk zažil sběr hub, kdy odpoledne stráví v lese s košíkem či taškou v ruce, a v naději, že najde houby, chodí po lese, je rád za každou houbu, co najde.

Můj příběh

Autor: Roman Procházka

Hodnocení:

(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Soňa Prachfeldová 12.10.2019 20:08

Romane, Tvoje příběhy jsou jedinečné a souhlas - všeho moc škodí. Ježíš tak bych šla na houby, ale spadla jsem že žebříku a bolí mě celý člověk.

Marie Faldynová 11.10.2019 22:08

Houby rostou i u nás. Když jsem se smířila s tím, že letos budu bez houbových zásob na zimu, přinesla jsem si takovou nadílku, že jsem do večera měla co zpracovávat.Lépe bych to nepopsala, než je to v tomto článku! Celostátní shromáždění jedlých hub je kouzelná formulace!

Naděžda Špásová 11.10.2019 09:57

Podobně jsme na tom byli včera s Petrem, ale to proto, že tentokrát jsme ty houby museli hledat. Velký košík a malý košík byly plné a po dvou hodinách jsme to vzdali. Ovšem vy jste na tom byli lépe, co do počtu hub, hůře, co do počtu hodin zpracování hub. Podle fotek jste se opravdu vyblbli. Převleky nemají chybu. :-)

Libuše Křapová 10.10.2019 23:08

To je zajímavé, že nejvíc tady vždycky kritizují ti, co o sobě nemají na profilu ani zmínku. Romane, bezva článek, mluvil mi z duše a ještě jsem se u něho zasmála. Také si nedokážu v lese říct včas dost a otočit se zády :-) Zvláště když jsem už dva roky skoro nic v lese nenašla a letos na mne zavolaly i ty talíře. Můj největší hřib měl klobouk široký dvacet dva centimetrů, ale do dvou kil mu určitě dost chybělo. Byl zdravý - no jako hřib :-)

Alena Vávrová 10.10.2019 19:04

Letos jsem postupně očistila, nakrájela, usušila a jinak zpracovala 5 košů hub. Šestý a sedmý musel odjet do Prahy, to už jsem stávkovala. Nic se nemá přehánět, ale vím, že houby, to je u nás velké téma, obzvlášť, když je několik let předtím tzv. jalových. Na podobné srazy jezdí moji mladí až na Slovensko. Houbám zdar!

Jitka Kozáková 10.10.2019 14:06

Hodně nerada mám používání amerikanismů a tak celý život jezdím DO hotelu,nikoliv NA hotel...asi by to tam nebylo ani moc pohodlné..

Jana Kollinová 10.10.2019 12:40

Příběh jako ze života mnoha z nás. Houbové mámení zvládne málokdo. Když se dívám na kufr auta plný hub vybaví se mi článek Eleny V.- Ztratila jsem houbařské štěstí. Potkalo mě totéž a jsem odkázána na příděly od přátel. Pane Romane, děkuji za skvělou reportáž!

Lenka Kočandrlová 10.10.2019 11:31

Nějak nechápu ty sběrače,co dají do košíku kdejakou rozmoklou ,přerostlou a evidentně přestárlou houbu.Někteří dokonce vezmou i s hlínou a špínou! Já si v lese vybírám jen nejkrásnější exempláře, přímo v lese nejsem líná houbu rozkrojit a když není dobrá,tak ji vyhodím.Nosíme z lesa obden krásné houby,nyní např. pravé hřiby,kováře,modráky a suchohřiby,lišky a křemenáče. Sušíme,upravujeme k jídlu - nejraději mám houbové karbanátky. Hledání jedlých hub,kochání se krásnými muchomůrkami,to mám ráda. Je to radost a koho to neba,ať do lesa neleze!

Zuzana Pivcová 10.10.2019 09:24

Já jsem větší úlovek zažila jen jednou v životě, a to víc než před 30 lety. Navíc to byl neveřejný prostor u elektrárny v Mělníku, tak proto se tam houby daly najít. Tehdy to byly samé kozáky a už jsem jich měla pozdě večer plné zuby.

Dana Puchalská 10.10.2019 09:22

Škoda že jsem letos na houbách nebyla. Asi bych ani já tomu houbovému neodolala.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá

Milý deníčku, nejvzácnější dar

Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z hlavy. Jen tu a tam probleskne vzpomínka. A tak jsem se rozhodla, že pár dní letošního léta budu zapisovat do pomyslného deníčku.

Elena Valeriánová

Vzpomínka na srpen 1968

Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti spali, žádný akutní příjem, běžné administrativní práce, chystaní pomůcek na ráno, úklid.

Libuše Münsterová

Nudíte se? Pořiďte si zvířátko nebo nějakého obratlovce

Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo chlupaté, si nás tak nějak uzpůsobí ke svým potřebám. Neboť pokud vlastníme cokoli živého a máme nějaký cit, není nám osud toho tvorečka lhostejný. A snažíme se, aby byl fit a v pohodě.

Ludmila Černá