Pamatuje bombardování Ostravy i její osvobozování. Málem zemřel v poslední dny války. Jeho vyprávění je důkazem, jak těžký a dobrodružný život měla generace současných nejstarších seniorů.
Když se v Ostravě řekne mezi hasiči jméno Arnošt Karas, většina z nich ví, o koho jde. Je legendou, nejstarším z nich. A přestože se narodil v roce 1924, ani ve vysokém věku ho nepřestalo zajímat vše, co se v hasičském sboru děje.
Narodil se v Kunčičkách u Bašky, v malé beskydské obci. Jeho máma skončila v psychiatrické léčebně, když mu byly tři roky. Nebyla schopna se o rodinu starat. Arnoštův tatínek se s ní rozvedl a zůstal sám se dvěma syny. Našel si paní, která měla syna v podobném věku, a doufal, že tak pro své kluky vytvoří novou rodinu. „Háček byl v tom, že zatímco my byli Češi, ta paní byla Němka,“ vzpomíná Arnošt na okolnost, která ovlivnila jeho život. Rodina přesídlila do Ostravy, žili v malém dělnickém domku, táta pracoval v koksovně. Doma se začalo mluvit německy.
Když se Československo stalo německým protektorátem, Arnošt, jeho bratr i táta se nestačili divit. Zjistili, že jejich nevlastní máma vyjadřuje velké sympatie Hitlerovi a nacistickému Německu. „O Češích říkala, že jsou svině,“ vzpomíná Arnošt.
Když si s s ním povídáte, uvědomíte si, co všechno prožili lidé, kterým je nyní nad osmdesát. Do jak obtížných situací se dostávali a jak je naivní snažit se vidět historii jen v černé nebo bílé barvě. Jak nemožné je někoho soudit podle toho, jak se v určité době choval, jak žil.
Arnoštův nevlastní bratr šel bojovat do německé armády, jeho vlastní bratr byl nasazen na nucené práce v Německu. Arnošt si myslí, že jemu nevlastní německá máma pomohla a díky jejím konexím na nucené práce v německé říši nastoupit nemusel. Na rozdíl od svého bratra s ní totiž vycházel slušně. A tak strávil válku jako zámečník v podniku Vítkovice a občas byl odvezen kopat zákopy.
Ale uvědomuje si, že měl namále. Už byl na shromaždišti lidí, kteří měli být odvezeni do Německa, když ho někdo vyvolal zpět a řekl, že zůstává doma, protože je dobrovolný hasič.
To možná Arnoštovi zachránilo zdraví i život.
Bouda na nás spadla
Arnoštův táta byl dobrovolný hasič a Arnošt bral práci v hasičském sboru jako přirozenou věc, přestože šlo o činnost v protektorátu, tedy někteří lidé z odboje ji považovali za souhlas s ním. Hasičský sbor ovládali němečtí okupanti. Ti si přivezli moderní techniku, zatímco dobrovolní hasiči se scházeli v dřevěné boudě a používali vše zastaralé. V té boudě byl Arnošt i v srpnu roku 1944, kdy spojenecká vojska bombardovala Ostravu, coby centrum průmyslu ovládané Němci. „Slyšeli jsme letadla. Jeden z nás tomu baráku nevěřil, tak že se schová někde venku. Strhla ho tlaková vlna, zemřel. Bouda na nás spadla, ale přežili jsme,“ vzpomíná Arnošt a dodává: „To bylo moje první setkání se smrtí, která se nekonala.“
Vybavuje si, jak nechápal chování svých německých příbuzných. Když jeho nevlastní bratr padl na frontě na straně německé armády, jeho matka nad tím vyjadřovala hrdost. Pyšná byla i na to, že její bratr nosil uniformu SS. „Oni označovali službu v německé armádě za výhru a vážili si jí. Pro mě to bylo nepochopitelné,“ podotýká.
Málem jsem zemřel
Přišlo osvobozování Ostravy a Arnošt mohl dokázat, že čeští dobrovolní hasiči mohou být něco platní. Ve městě byl chaos, na mnoha místech hořelo. Hasičský sbor ovládaný Němci nefungoval, mnozí jeho členové se snažili před postupující frontou co nejrychleji utéct a bylo jim úplně jedno, že někde hoří. „Selhaly všechny složky. My jsme vezli čerpadlo na vozíku jako trhovci. Táhli jsme na čtyřkoláku staré vybavení k budově rozhlasu, která hořela. Uhasili jsme to. Pak na nás, už byl večer, někdo ve městě něco rusky volal. Já jsem nevěděl, že volá na mě, tak jsem šel dál. Jenže on střelil,“ vypráví Arnošt.
Paradoxně málem zemřel v posledních dnech války. Málem ho zabil sovětský voják, jeden z osvoboditelů, na které Arnošt čekal, na které se tolik těšil. Zachránilo ho, že měl na hlavě helmu. Ta sice spadla, ale díky ní nebylo zranění tak vážné a přežil. Arnošt tuto situaci označuje za další setkání se smrtí, která se nekonala. A vždy v této souvislosti s oblibou dodává, že mu pak jeho žena celý život říkala, že je střelený.
Věřil jsem v lepší svět
Nikdy se mu nepodařilo zjistit, co se stalo po válce s jeho nevlastní německou matkou. Jen se dozvěděl, že zemřela, ale za jakých okolností, neví. Naopak jeho vlastní bratr práci v Německu přežil a vrátil se.
Arnošt poté zasvětil svůj život budování nového hasičského sboru. Využil s kamarády techniku a auta, která v Ostravě nechali Němci, sloužil čtyřiadvacetihodinové směny. „Dělali jsme pomocné práce, vozili doktory, kam bylo třeba, dělali jsme úplně všechno a věřili jsme, že budujeme nový, lepší svět,“ říká.
Vstoupil do komunistické strany, ale časem mu začalo docházet, že ideály, kterým věřil, mnoho jejích členů za vlastní nebere. „Nefungovalo to. Tatínek mi ostatně vždy říkal, ať komunistickým myšlenkám nevěřím, protože nezná hrábě, které by hrabaly od sebe. Říkal, že lidé jsou jako hrábě a hrábě hrabou vždy k sobě,“ vysvětluje. Když v roce 1968 Československo obsadila sovětská armáda, nesouhlasil s tím a vystoupil v tomto duchu na schůzi. V té době byl ve vedoucí pozici na koksovně, vystudoval Hutnickou fakultu Vysoké školy báňské. O místo přišel. Pracoval v řadové pozici v mechanické dílně a vůbec mu to nevadilo. Měl čas na své koníčky, věnoval se józe a především práci pro dobrovolné hasiče.
Není slabost přiznat, že jsem se mýlil
Přestože jeho život začal pořádně dobrodružně, v jeho druhé polovině už byl klidný a spokojený. O vše, co se děje v hasičském sboru, o novinky v technice a ve výcviku, se velmi zajímá a rád vypráví historky z doby, kdy řídil hasičské auto. Třeba tu, jak cestou k výjezdu naboural v centru Ostravy do budky, ve které policista řídil dopravu. Naštěstí se vše obešlo bez zranění, ale i díky této historce je Arnošt mezi hasiči legendou. „Myslím, že je důležité, aby člověk uměl revidovat své názory a uvědomil si, že není slabost, když si přizná, že se mýlil,“ říká.
Arnošt žil donedávna sám v malém bytě v Ostravě, poté se přestěhoval do domova pro seniory. Je v kontaktu s rodinou a donedávna ještě docházel na různé akce pořádané hasičským sborem. Jeho dlouhé vyprávění nezůstane zapomenuto, protože před časem souhlasil s natáčením pro společnost Post Bellum, která díky projektu Paměť národa uchovává vzpomínky pamětníků historických událostí. A protože dokumentaristé Paměti národa v poslední době netočí jen v Praze, ale mají pobočky v dalších městech, například právě v Ostravě, daří se takové zajímavé Arnošty vyhledávat. Protože lidé jako on jsou posledními žijícími pamětníky nejvýznamnějších událostí českých dějin.
Scarlett Wilková pro i60
