Nastal poslední den poznávání města Petrohradu a jeho okolí. Po snídani jsme plnili poslední tip, co byl napsán v našem cestovníčku. Navštívení města Puškin, kde se také nachází známý palác Carské Selo, v kterém je umístěna slavná Jantarová komnata. Komnata nesmírné ceny, tajuplné historie, a velké záhady, která trvá dodnes. A kdo ví, třeba zrovna vy… Ale vše popořádku.
Ráno jsme se po vydatné, stereotypní snídani vydali na metro, které jelo na nádraží, odkud nás místní vlak dopraví do města Puškin. Přišli jsme do stanice metra, a já měl pocit, že se někde něco prodává ve slevě. Tolik lidí nejelo metrem po celou dobu, co jsme ho používali. A to byla sobota.
Na nádraží jsme díky info tabulí bez problému našli nástupiště odjezdu. I když vše bylo psáno v ruštině, dalo se to přečíst i rozumět. Přece jen ze základní školy, a ze života, kdy jsme od sovětských vojáků a jejich rodin, kteří bydleli v Československu, kupovali benzín, ledničky, i slavné těžkotonážní televizory RUBÍN, základy ruštiny zůstaly v nás.
Vlak se rozjel našim směrem a čekalo nás první překvapení. Vagony široké, spousta místa mezi sedadly a v prostoru nástupu a výstupu, a tam právě přišli dva chlapci s hudebními nástroji, pozdravili a začali zpívat a hrát. Samozřejmě rusky, ale velice profesionálně. Dohráli a odebrali se do druhého vagonu. Cestou jim lidi dávali drobné jako odměnu za příjemné zpestření cesty. Cesta uběhla rychle a my vystoupili ve městě Puškin. Hned u nádraží byla stanice busu, který končil u paláce Carské Selo. No a vedle čekárny stál pod stromem jeden automobil, který poznáte všichni. Ano, VOLHA. Ale celá oblepená zeleným kobercem. Moc dobře provedeno. Slušelo jí to. Přijel autobus a odvezl nás až k paláci.
Palác byl velký, v bílo-modrém provedení ve velkém parku, který nám připomínal park v Peterhofu. Čekali jsme u vchodu davy turistů, ale byla sobota, dopoledne, a my jsme bez čekání vstoupili do paláce. Opět nás pohltil úžas nad velikostí komnat, chodeb, kombinace modré a zlaté barvy. Z venku byste to do paláce neřekli, jak je uvnitř prostorově nádherný a zařízený.
Postupovali jsme pomalu velkými místnostmi, dveře byly všude otevřené, a tak jsme viděli do dáli, co nás čeká. Těšili se na Jantarovou komnatu, a málem z toho nic nebylo.
Jak jsme byli zvyklí procházet velké místnosti, občas jsme obešli organizované skupinky turistů, a jak tak jdeme, v jedné malé místnosti jich bylo až moc. Byla to malá místnost, tmavě hnědá, lidí jak much, a tak jsme je chtěli obejít do velké místnosti za ní, kde už v dáli nás vítal překrásný lustr, a zlatě vyzdobené obrazy.
No a když jsme se prodírali davem, chtěl jsem vyfotit ten lustr, a v tu ránu u mě byla žena a ostrým pohledem mi řekla, že se v této místnosti, kde jsme se nacházeli, nefotí. Jakmile někdo šáhl po fotoaparátu či mobilu, byla u něj a hned…Nefotit. Tak jsme se zastavili proč, a…
Stáli jsme v místnosti obložené lesklou plochou stěn od světle hnědé do tmavohnědé barvy. Helča jen potichu špitla. „Tý vado, Jantarová komnata“. Ano, byla to ona. Ta komnata, která byla zcela obložena pravým jantarem, doplňky z pravého zlata, a tajuplnou historií. Přesto jsem zariskoval a pořídil pro vás autentický jediný záběr komnaty tak, aby to bylo nenápadné. Jinak ta ženština by asi byla schopna mi rozšlapat mobil.
Byla zřízena na zakázku pruského krále Friedricha v berlínském zámku. V roce 1716 ji jako dar dostal právě ruský car Petr Veliký, a ten ji umístil právě do tohoto paláce. Tam byla do roku 1942. Bohužel s nástupem fašismu a obsazení paláce byla komnata kompletně zrušena, veškeré památky z paláce, včetně jantarového obložení komnaty, demontovány, a vlakem odvezeny… neznámo kam.
Vlak cestou do Německa nikdy svou cestu nedokončil, ani nebyl objeven. Zmizel jak pára nad hrncem. Dodnes se věří, že vlak někde je zasypán v tunelu, poklad ukryt, ale od té doby ani náznak Jantarové komnaty nebyl nalezen, ani objeven. Čeká na objevení kdesi v Rusku, v Polsku, kam údajně i dojel, anebo snad v Česku, před cílem v Německu… Kdo ví. Třeba čeká na objevení právě v okolí vás, kde bydlíte, a nebo s nadsázkou po něm šlapeme někde v lese při sběru hub.
Co se musí pochválit, palác byl ve válečné době hodně poškozen, vyrabován, v určitých částech byly z něj doslova ruiny. Rusové vše podle zachovalých záznamů a fotografií kompletně zrekonstruovali prostory, doplnili výbavou, která se přivezla po válce zpět, i dokonalými replikami. Vše je tak, jak podle fotografií vystavených v prostorách paláce bylo. Včetně Jantarové komnaty, Byla znovu obnovena, veškerý materiál je doopravdy pravý jantar a pravé zlato. Zhruba do dnešní doby jim to vše trvalo i s okolní plochou cca 40 let.
Vyvstává otázka… jak dlouho by to asi trvalo u nás v Čechách…? 200 let?
Prošli jsme celý palác, a dokonce jsme narazili i na výstavu tehdejších kočárů. Dokonce jeden měl i toaletu. Představa, jak v tehdejším stylu oblékání ji používali, když koně si to cválali přes hrbolaté cesty, mě děsila. Muselo to být hustý. Prošli jsme si i park, nasedli na zpáteční cestu do busíku na nádraží, a tam nás vlak dovezl nazpět do Petrohradu. Byl odpolední čas a nás přepadl velký hlad. Měli jsme jen snídani, tak jsme se ani nedivili. Tak co si dát? Šli jsme znova po centrální silnici Něvský Prospekt. Pátrali jsme po nějaké restauraci, kde bychom předem věděli, co nám připraví. Ono totiž všechny restaurace mají jídelní lístky v ruštině. Jsi v Rusku, tak čti. Při pohledu po okolí jsem si všiml dalšího zajímavého postřehu. Všechny nápisy nad restauracemi, infopanely, reklam, vše v ruském jazyce. KFC a jeho výrobky, dokonce i McDonald´s, byl vedle znaku napsán jen v ruštině.
To u nás v Praze, je vše jinak. Samá angličtina, ruština, V centru kolem Staroměstského náměstí, když si sednete, a česky si u anglicky mluvicího ruského číšníka něco objednáte, budete odměněni zklamaným obličejem obsluhy, která se obrátí, odejde, a nevšímá si vás. Nám se to stalo, a ne jednou. Ve výlohách obchodů s českými suvenýry na pěší zóně na Hrad na vás koukají Matrjošky, trička s Leninem a s ruskými nápisy, i vojenské ruské beranice. Krásné typicky české suvenýry. Kde je chyba?
V tomto duchu myšlenek mě vytrhl udivený hlas Helči. „Romčo, já mám asi halucinace.“ Neměla. Stáli jsme před restaurací s nápisem ČESKÁ RESTAURACE. S vidinou řízku, svíčkové jsme vtrhli dovnitř a zasedli ke stolu. Kolem nás na zdi byly české nápisy, i voják Švejk nás pozdravil. Jen ten duch ruštiny byl znát v písmenkách. Hlavně u písmene Z.
Svíčkovou neměli, neznali, ale vybrali jsme si těstoviny s masem, to dostanete snad všude, odpočinuli jsme si a domluvili si, jak strávíme zbytek dne. No jak, splníme poslední dva body cestovníčku. Návštěvu největších katedrál ve městě. Chrám spasitele na Krvi a Chrám svatého Izáka. Oba chrámy byly nedaleko od sebe, a opět se nám podařilo být účastníky mše se zpěvem. Nafotili jsme poslední fota z našeho poznávání Petrohradu, dorazili na hotel, Ve snu se nám zdálo, jak jsme našli ve sklepě bedny po dědovi, co si přinesl z války domů, a v nich… hádejte. Byl jsem z toho Jantar.
Jenže sen je sen, ráno jsme vstali, dali snídani, zabalili si věci a vyšli ven se slovy, tak hotýlku, možná někdy ahoj. Metro nás dopravilo ke stanici busu na letiště, odbavili jsme se, letadlo nás přivezlo do Prahy, opět čarování s časem pozpátku, a řekli jsme si, vítej doma.
Jen v autobusu a pak i v metru jsme stále slyšeli ruštinu. Jsme fakt doma?
Závěr… Přál bych vám všem Petrohrad navštívit, pokud vydržíte let 2,5 hodiny. Památky a muzea stojí za to. Je to jiná historie a kultura než u nás.
Petrohrad – Spasibo. Stálo to za to.
