Odlišné povahy partnerů jsou v penzi problém

Myslím si, že žena by měla být inspirací pro muže, i když s ním žije celý život. Já sobně jsem zažila smutnou událost, když mi zemřel manžel, i když jsem s ním byla rozvedená, vrátili jsme se k sobě. Neměli jsme společné záliby, ale já jsem si dokázala vytvořit své vlastní, ze kterých čerpám do dneška. Jde tedy opravdu o porozumnění a úctu. Dnes mám přítele, který je daleko ode mne. Vídáme se jen občas, ale máme podobné záliby a hlavně se podporujeme navzájem. Cítíme se oba svobodni. Přála bych tento pocit každému člověku. Se srdečným pozdravem všem.

V penzi je potřeba trochu více tolerance a uvědomit si ,že když už jsme spolu tolik let,tak se přece jenom známe a víme co od sebe očekávat. Hlavní je láska ,pohoda, úsměv a humor.Uvědomit si , že nikdo není dokonalý a snažit se raději nekritizovat a umět odpouštět.

Nejen v penzi, nejen tam. Někde bouchnou saze ještě kolik let před ní. Ale zase, budu vědět, do čeho jdu. Zvyklé žít sama a s občasným vídáním se s přítelem se mně i do té penze půjde líp, než s člověkem v závěsu, který po mně celý život chtěl ústupky podle svého. Kupodivu, když dneska před dětmi pronese nějaké to moudro, jak jsem si kdysi spolu pěkně žili, vyvolá to shovívavý úsměv. Děti vědí, že pro mě ten krásný život bylo mlčet a doma a na zahradě udělat první poslední. Což i dneska přes přibývající roky a neduhy pořád zvládám. A on, který byl skutečně vynikajícím kritikem mých veškerých činností, má co dělat, aby si doma umyl nádobí. Včerejší věta k našemu mladšímu dítěti něco ve stylu - VĚŘÍM, ŽE I JÍ JE DOMA SMUTNO SAMOTNÉ - mě přiměla k frťanu na oslavu toho, že jsem dneska samostatná a soběstačná. Na rozdíl od něj.

Myslím si,že ani tak nevadí různost zájmů,jako nadměrná starost,netolerance,málo nadhledu,pochopení pro potřeby druhého, celoživotní potřeba některých druhého změnit! Já mám celý život názor "žít a nechat žít".Chtělo by to najít společné body a vyhnout se úskalím,v zájmu klidu v domácnosti.Je pravda,že to někteří neumí/neuznávají. pak ovšem pro někoho domov přestane být krásné místo na zemi,a to je škoda - na stará kolena něco od základu měnit, může to skončit fatálně.

No jo, není to jen tak, ale hlavně, že jsme spolu. I když, mně by bylo smutno.

To už zpívali Josef Zíma a Pavlína Filipovská: On má rád motory a ona sport, hory.. Někdy v roce 1962? 1963? Byla jsem ještě malá holka. Stejné povahy by spolu také nevydržely.

I když jsem zastáncem myšlenky, že by nás měla různost spojovat, protože pak se můžeme doplňovat, v manželství to asi zas tak moc vycházet nemusí. Bez potřebných styčných bodů je to malér. Pomoci může tolerance, ale tu by měli občas projevit oba, což se často nestává. Naši různost např. spojují úrazy nohou a srdeční potíže. Přestože spojení jezevce s větroplachem není ideální, je nám v konečném výsledku spolu dobře. Přitom mám zkušenost, že se snadněji stane větroplach jezevcem než jezevec větroplachem. Aspoň u nás to tak funguje. :-) Má to ale jeden háček. Nežili jsme spolu 40 let a dali jsme se dohromady, když už jsme z toho oba měli rozum a věděli jsme, co chceme a co nechceme. :-)

Zajímavý článek, který popisuje jen jednu stranu mince. Tu druhou jsem poznala u sebe, když jsem manželovi s nadsázkou říkala: ještě že máme svoje koníčky. Ty půjdeš v důchodu na fotbal a já si budu na lavičce v parku číst knížku ( tedy pokud budu mít čas ). V duchu jsem se na společný důchod opravdu těšila, manžel byl vždy velmi přizpůsobivý a mírný. Že se toho důchodu nedožije a pro mne začne daleko těžší období, na to jsem nikdy nepomyslela. Proto si myslím, že štěstí je vůbec se společného důchodu dožít v přiměřeném zdraví. Pak už je to jen otázka správné komunikace, tedy pokud se ti dva měli opravdu rádi.

U nás se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš. Platí to.