Lidé automaticky předpokládají, že to, co považují za příjemné, je příjemné i jejich psům. Jestliže je pro člověka přirozené, že pohladí dítě po hlavičce a políbí ho na ni, dělají to i svým pejskům. Jenže pro psa není pohlazení po hlavě zrovna to nejlepší, co ho může potkat.
Psům ani není příjemné, jestliže je někdo začne hladit, když spí. Mnozí lidé jim tak projevují svou lásku. Mají své pejsky tak rádi a dotýkání se jich jim dělá tak dobře, že prostě fyzický kontakt s nimi vyhledávají co možno nejčastěji. Typická situace: Pes spí ve svém pelíšku. Člověk se na něj dívá a říká si: Bože, on je tak roztomilý, jak je smotaný do klubíčka a jak má krásně složené ty pacičky. Lidský mozek zaplaví emoce a člověk se chová, jako by byl zamilovaný. Prostě nutně potřebuje svou lásku vyjádřit. Sehne se, pejska pohladí, dá mu pusu. Člověku je v tu chvíli dobře. Několik vědeckých studií potvrdilo, že dotýkat se psa je pro lidi jedna z nejpříjemnějších emocí. Dotek snižuje stres, krevní tlak a uvolňuje hormony serotonin, dopamin, oxytocin, tedy ty, kterým se říká hormony lásky a důvěry.
Počátky zkoumání toho, jak příznivě na lidi působí fyzický kontakt se psy, se datují do roku 1969, kdy americký psycholog Boris Levinson zjistil, že psi mohou velmi dobře fungovat jako terapeuti u emocionálně narušených dětí. Je autorem studie, která sice netvrdí, že by pes mohl nějakou lidskou nemoc svou přítomností mírnit, natož léčit, ale působí jako jakýsi katalyzátor, díky kterému se lidé zklidňují, je jim tak dobře, že získávají chuť do života, tudíž sílu s nemocí bojovat. Stalo se běžné, že psi jsou využíváni ke canisterapii, že se chodí mazlit s lidmi do domovů pro seniory nebo s nemocnými dětmi. Zkrátka, dodávají lidem sílu a radost.
A všichni si myslí, že mazlení dodává sílu a radost i psům samotným. Že jsou z něho stejně nadšení jako lidé. Jenže tak to není. Většina zdravých psů sice kontakt s lidmi vítá a je pro ně velmi příjemný, jenže často si pod pojmem ten ideální kontakt lidé a psi představují něco poněkud jiného.
„Problém je v tom, že lidé psy tak polidšťují, že úplně zapomínají, že psům nemusí být příjemné to, co je příjemné lidem. Chovají se k nim stejně jako k sobě navzájem a o to je chyba,“ upozorňuje odborník na výchovu problémových psů Rudolf Desenský.
Zajímavým projevem lidské lásky je objímání psů. Mezi lidmi sice je objetí projevem náklonnosti, ale pro psa to znamená, že je omezen v pohybu. Psi se mezi sebou neobjímají, tudíž to pro ně není přirozená situace. Je to pro ně podobný pocit, jako člověk, který je zahnán do kouta a má pocit, že nemůže uniknout. Neplatí to samozřejmě u každého psa, ale mnozí při objetí od člověka lehce odtahují hlavu, olizují se nebo naopak mají pevně sevřenou pusu. Jsou to znamená, že se necítí příjemně. Naopak, pokud je lidský způsob mazlení psovi příjemný, projevuje se to tak, že s k člověku ještě více tlačí. Každopádně mnozí psi různé pro ně nepřirozené způsoby mazlení ze strany lidí, které znají, tolerují. A i to je problém.
„Lidé často mají pocit, že pes musí vše tolerovat, snést. Říkají: Ale jemu to není nepříjemné, vždyť nic nedává najevo. Jenže když někdo něco toleruje, neznamená to, že je mu to příjemné,“ říká Magdalena Bahník Šimečková, další odbornice na výchovu psů a na canisterapii. „Dokážeme se psy spoustu věcí natrénovat, měnit jejich chování a dokonce i jejich emoce, ale přece jen jsme jiný druh. Oni vysílají jiné signály než my. My zježením srsti říkáme jen to, že je nám zima. Nevyceníme správně špičáky a o vrtění ocásky ani nemluvě. Komunikujeme jinak a nemůžeme očekávat, že oni budou komunikovat stejně jako my. Jen se můžeme učit jejich komunikaci pochopit,“ dodává.
Typickým příkladem, kdy pes něco toleruje a lidé si myslí, že je z toho nadšený stejně jako oni, je hlazení po hlavě a po čumáčku. Jedná se o další projev lidské lásky, který ale psi mezi sebou nepoužívají. Nemají z něj požitek, radost. Pro psa je ruka nad hlavou spíše hrozba, ale pokud se jedná o ruku člověka, kterého znají a důvěřují mu, tento svůj nepříjemný pocit potlačí, nedají ho najevo. Odborníci na výchovu psů radí, aby si lidé více všímali, co je jejich psovi příjemné a neposuzovali míru příjemnosti podle lidských měřítek. Mnoho psů je šťastnější, když je člověk hladí po hrudi, zádech nebo boku, než když jim dává pusu na čumák, což naopak lidé považují za nejvyšší projev přízně.
Líbání psů je v poslední době velké téma, které se už dostalo do centra pozornosti vědců. Britský profesor virologie John Oxford v práci na toto téma uvedl: „Možná by bylo dobré, kdyby si lidé více uvědomili, že pes tráví asi polovinu svého života tím, že na procházce očichává různé odpadky, trus jiných psů a další nepěkné věci. Takže čenich psa je vlastně shromaždiště virů, bakterií a choroboplodných zárodků všeho druhu. Známe případ, kdy jedna žena skončila na jednotce intenzivní péče a lékaři nemohli přijít na to, odkud se k ní dostal určitý druh bakterie. Nakonec se ukázalo, že ho získala ze slin svého italského chrtíka, protože měla poraněná ústa. Takže k přenosu muselo dojít při mazlení.“
Psi jsou pro mnoho lidí velmi důležitými životními parťáky, pro mnohé dokonce i smyslem života. Zejména pro lidi, kteří žijí sami nebo v nepříliš povedených vztazích, často pes představuje největší zdroj porozumění a přátelství. Všichni majitelé psů se shodují v tom, že jim pes dává mnoho lásky. Většina z nich se snaží mu lásku také dávat najevo. Ale jen menší část z nich se zajímá o to, zda to dělá správným způsobem. A tak jsou nakonec někteří pejsci lidmi tak umazlení, až z toho mají spíše stres.
