Navíc je třeba počítat s tím, že pravdivost informace je nulová, v lepším případě jen částečná. Každopádně takové setkání nepřinese nic dobrého.
Dříve se používal výraz pavlačová drbna. Vznikl v době, kdy lidé často obývali domy s pavlačemi, tudíž se na nich často scházely ženy v domácnosti. Zatímco muži pracovali, ženy si krátily čas při domácích pracích vyprávěním, co se kde v okolí událo. Nebo i tím, co se neudálo. Zkrátka, povídáním, drbáním, pomlouváním. Protože hranice, kdy se obyčejné přátelské sousedské popovídání změní v drbání, ba přímo nebezpečné pomlouvání, je velmi tenká.
V jedné beskydské chatové osadě mají její obyvatelé už několik let stále stejnou zábavu. Vzájemně si sdělují, jakou pomluvu či drb o sobě slyšeli. Na jednu z chat tam totiž jezdí sedmdesátiletá bývalá učitelka, jejíž největší náplní života je zjišťovat cokoli o životech druhých.
„Můj muž jí jednou při běžném setkání u popelnic z legrace vyprávěl, že ho bolí záda, protože spal na matraci na zemi. Spí tak vždy, když je u nás vnučka, která spí se mnou v ložnici. No a Ludvík, protože chrápe, se ty dny vždy uvelebí na matraci se psem. A pak z legrace říká, že je týraný muž, který musí spát na zemi. Je to jeho oblíbené bavičské číslo,“ vypráví Ludvíkova žena Dana. Jenže pak se dozvěděla, že jejich sousedka, zmíněná bývalá učitelka, vypráví jejich společným známým v Ostravě, že Ludvík dopadl mizerně. Že vybudoval chatu a na stará kolena ho z ní rodina vyhazuje a dovoluje mu maximálně spát v kůlně na zemi. „Ona si to přibarvila podle svého, navíc nemá žádný smysl pro humor, takže vůbec nepochopila, jak to myslím. Naši známí nám pak volali, jaké drby o nás ta ženská roznáší. Žena je naštvaná, ale mně to přijde naprosto skvělá legrace. Říkali jsme si se sousedy, že vymyslíme podobné historky, zařídíme to, aby se k ní donesly, a uvidíme, jak je zpracuje a v jaké podobě rozšíří dál,“ říká Ludvík.
Dotyčná bývalá učitelka už několikrát projevila neuvěřitelnou fantazii. Například po osadě roznesla fámu, že jeden z mužů si vozí na chatu mladou milenku. Ukázalo, že je to jeho dcera z předešlého manželství.
Roznesla, že jeden ze sousedů oslepl, protože ho odvezla záchranka poté, co měl velké potíže se zrakem a bylo podezření, že jde o mozkovou mrtvici. Sousedé se divili, že ho potkali v lese, protože byli přesvědčeni, že je nevidomý v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Když pátrali, kde se ta zpráva zvala, stopy opět vedly k jasnému cíli.
Dotyčné se v poslední době sousedé vyhýbají a nedávají se s ní do řeči. Protože už vědí, že dokáže z informace o běžné rýmě vytvořit informaci o nádorovém onemocnění ve finálním stádiu.
Jenže, pozor, existují teorie, které označují drbání za zdravé. Jen je třeba umět držet hranici mezi neškodnými drby a pomlouváním, které může ublížit.
Antropolog Robin Dunbar označuje drbání za specifický druh sociální komunikace, která je zaměřena na ty, kteří nejsou bezprostředně přítomni. „Ovšem celkově je z lidské komunikace věnováno sociálním tématům plných šedesát pět procent řečí, takže k určité formě drbání se uchýlí někdy v životě každý,“ uvedl.
Typickou ukázkou toho, proč drby pouštíme do svých životů nebo je dál šíříme, je existence bulvárních magazínů. Další antropolog Jerome Barkow na toto téma uvádí: „Evoluce nás v tomto ohledu příliš nepřipravila na to, abychom rozlišovali členy naší známé komunity a lidi, se kterými nemáme nic společného. Proto nás zajímá život takzvaně známých osobností a obchodníci s informacemi toho šikovně využívají. Bulvární média vytvářejí dojem, že ten, o kom drbou, je sociálně důležitý, tudíž by ho každý měl znát, zajímat se o něj. Řeči o něm tak mohou být univerzálním vyplněním nudy, běžné konverzace. Kdo ho nezná, nezná historky o něm, tedy drby, může být takzvaně společensky out.“
Jinými slovy, člověk nemá o čem mluvit a ostatní mají pocit, že s ním není o čem mluvit. Tento pocit popisuje šestašedesátiletá Jarka z Prahy.
„Dcera mi vyčítá, že nemám kamarádky, že jsem samotářka. Jenže já se nedokážu s ženami bavit. Nedávno jsem se zašla podívat do jednoho kroužku, který funguje nedaleko mého domova. Scházejí se tam seniorky. Myslela jsem, že si tam třeba najdu kamarádky. Uvědomuju si, že žiju moc samotářsky. Bylo to strašné. Ty ženy se jen bavily o jiných ženách, které tam právě nebyly. Drbaly, pomlouvaly. Dozvěděla jsem se o ženách, které jsem v životě neviděla, jaké mají nemoci, že jsou tlusté, že mají nemožné nepovedené děti a podobně. Pak se probíraly takzvané celebrity. Kdo s kým chodí, kdo komu zahnul, kdo má dluhy. Bylo mi jasné, že já takové řeči vést neumím a nechci umět. Takže jsem nezapadla. Bylo evidentní, že ženy se mnou nemají o čem drbat. Ale neodsuzuju je. Připadaly mi spokojenější, než jsem já. Udělají si svou drbací dvouhodinovku a je to pro ně relax, jako pro někoho výlet na kole nebo posezení u piva. Já sedím doma, nemám žádný relax a pak se cítím mizerně. Možná jsou šťastné. Asi jsou.“
Antropolog Robin Dunbar tvrdí, že vyprávění historek je způsob, jak si kolem sebe udržet komunitu. „Klevetění neboli drbání je vlastně cesta, jak nebýt sám, jak vědět, co se děje ve světě, jak udržovat v chodu sociální kontakty. Problém je, pokud někdo neumí najít míru mezi tím, co je neškodné klevetění a čím naopak může vyvolat konflikt nebo někomu ublížit. Nicméně je prokázáno, že lidé, kteří umí udržovat velkou sociální síť, jsou spokojení,“ tvrdí. Právě proto možná má hodně lidí pocit, že ti, kteří drbou a pomlouvají, si ve skutečnosti své počínání neuvědomují. Oni tak činí v dobré víře, připadá jim naprosto přirozené, že nějakou informaci předají dál, navíc si ji přibarví, zveličí ji. A někdy se pak sami diví, co tím způsobili.
