Drbny. Bytosti, které umí pořádně znepříjemnit život

Drby bytostně nesnáším. Vždycky mě děsilo, když jsem šla z práce a sousedky seděly na lavičce u domu a pomlouvaly. Vždycky to odnesla ta, co tam nebyla. Raději jsem chodila delší cestou a dům obcházela. Naše dvě sousedky vědí všechno. O všechno se starají, všechno překrucují a už nadělaly tolik ostudy!! Nechápu to. Jedna je věčně někde na chalupě a když přijede domů, ví úplně všechno na rozdíl ode mě, která by to měla mít z první ruky.

Někdy jsou drbny užitečné. Měla jsem problém se sousedkou, která vlastní cukrárnu a vnučka se přáležitostně kamarádila s její dcerou. Sousedka v obchodě má i Sportku a bere keš. Několikrát se mi zdálo, že mi vrátila o 50, nebo 20 Kč míň, ale protože jsem nepozorná a věřila jsem jí, nějak jsem to neřešila. Ovšem stalo se, že mi na 1000,. vrátila místo 920,- o stovku míň. Šmudlala to pod kasou a dala mi celý balíček peněz jednorázově, aniž by to vysázela na pult. Přišla jsem na to hned v následném obchodě a došlo mi to. Bylo mi trapné, jako sousedce, s jejíž rodinou jsem vždycky vycházela dobře, na to upozoňovat. Krom toho bych jí to už nemohla dokázat. Trápilo mě to. Tak jsem se jen tak nenápadně o tom zmínila jedné takové drbně z ulice. A ejhle. Už se to nikdy nestalo.

Znám ve svém blízkém okolí pár Kelišek ultra. Moc rády brousí své jazýčky o dlaždičky naších městských chodníků. A potom se člověk může divit, že máme chodníčky v ZR hrbaté a díravé.

Je mi úplně jedno, co dělají naše a zahraniční celebrity. Jaké auto mají sousedi i jak daleko se o dovolenou dostala moje kolegyně. Uvědomují si, že i když se o život těch, po kterých mi nic není, nezajímám, jsem jistě někým pro něco občas probíraná. Co se dá dělat, lépe se tím nezabývat. Párkrát jsem redy měla tisíc chutí dát někomu po čumáku. To když mi některý dobrák donesl absolutně nepodloženou věc o mojí osobě s cílem zasáhnout, ublížit. Stalo se a já musela se sebezapřením mlčet. Protože obíhat všechny domy u nás a každého se ptát, zda se to doneslo až k nim a vysvětlovat, že to prostě není pravda...myslím, že bych z toho nakonec vyšla jako ten největší blbec já...je každého věc, zda chce dělat něco smysluplného, nebo se zabývat dohady o druhých. Ublizovat by ale ani těmi řečmi nikdo druhým neměl....

Píši o sobě, ne o lidech, kteří to mají jinak. Každý to má nějak, tedy ani nikoho nehodnotím. "Kdo s čím zachází, s tím také schází."

Souhlas s paní Jitkou, ale je i hodně lidí, kteří se stím neumí nebo nechtějí vyrovnat, někdo pak oplácí stejnou měrou nebo větším zlem, někteří nezvládli a udělali bolest svým nejbližším, pokud je měli...

Je dobré vědět, ať slyšíte mluvit kohokoliv o komkoliv, tak vždy dotyčný/á vypovídá o sobě. Pokud jsem někomu trnem v oku v takové míře, že má potřebu mě drbat, tak mu tento "luxus" ze srdce přeji :-)

oprava, vyrovnali, hlídali

Dosti stále aktuální téma, s pomluvou, drbem, drbnou, jsem měla tu čest už jako batole, paní,bydlící podnáma si stěžovala na neustálý hluk, děda tedy houpací kohouty opatřil zespodu gumou, aby tlumila...V mých školkových letech jsme se přestěhovali za prarodiči na maloměsto, ve školce další pomluvy, ve škole taky.Velká škoda, že jsem se nestila optat rodičů, jak se se zlobou a pomluvami některých lidí vyrovnaly, já se na ně nezlobím, ale v mých vzpomínkách jsou, nezmizely...Po mé svatbě jsem přijela na návštěvu rodičů a prarodičů, potkala jsem paní ve věku mé babi, slušně jsem pozdravila. Ženština na to, nezapomnělas něco, já a co? No přece kočár!Báby vydumaly, když mě neviděly s někým chodit, že jsem se musela vdávat.Ještě lepší bylo, když jsme švagrovi chlídali malého, když to bylo v bydlišti manžela, tak byl můj nemanželský a v mém bývalém bydlišti jeho nemanželský.A toho by se za ty roky našlo víc, dnes jsem při nákupu stála u kasy a najednou mi zvonilo v uších, vyjdu ven a hele, tam v čilém hovoru jedna paní z naší ulice s spolužačkou mého muže...Taky to tak míváte?

Drby mne unavují už hodně dlouho. Ne, že bych neměla zájem, ale moje maminka je od nátury hrozně zvědavá. Nikdy nikomu nechtěla ublížit, ale stalo se, protože nejsme všichni stejní. Ona to moc nerozlišuje a teď v 90 ti letech už vůbec ne. Teď už jí to ale musíme prominout, říká, že se přece musí o něco zajímat. Co na to říct?