Skryté výčitky. Zdroj sporů mezi generacemi

Velmi složité období, osamělé stáří a pocit že o člověka nikdo nemá zájem jenže také někdo se moc fixuje na rodinu a vlastně se z něho stává sobec. Děti i vnuci potom k němu neradi jezdí , je těžké najít takovou střední cestu aby byli staří rodiče spokojení a ti mladí a vnuci měli také své soukromí .Kdysi jsem kdysi četla -své děti miluj , vychovej a když dospějí musíme je propustit do světa ,nejsou náš majetek. Jedna věc je jistá , nikdo nevíme když se dožijeme vysokého věku jací budeme, záleží to na mnoha okolnostech ,zejména zdravotních.

Maminka je vdova, celý život manuálně pracovala. My bydlíme nedaleko, takže chodíme každý den nakrmit králíky, psy, slepice - jak říká ona. To, že bychom se bez králíků obešli, slepice stačí obstarat dvakrát v týdnu a psi tam jsou jako ochrana před podomními obchodníky už nebere. Protože nechceme obdělávat zahrádku (1000 m2 - ano, tisíc) podle ní. Dva roky mě přesvědčovala, že kolem záhonů mají být "stružky" (no, spíše zákopy). Argument, že se pak bude ona na záhonky špatně dostávat, že je to na zlomwní nohou ... nebrala. Když tomu h...o rozumím a jsem líný - tak jsem kapituloval a vykopal 30 cm hluboké i široké "stružky". Hned za rok tam ty jámy vadily, protože my nechcem na zahrádce nic dělat, je to potřeba každý týden vyplít ... a já jsem líný to zaházet, aby tam ona mohla - a přitom stačí do "jamek" dát posekanou trávu (past na mamuta je proti tomu nevinné zařízení). Tak jsem přivezl dva kubíky hlíny a zaházel. Ale pořád se jí vyhýbáme, nechceme jí pomáhat ... No nic, psychofarmaka to vyřešila. Ne u maminky, beru je já - sice si pamatuji, ale je mi to jedno. Ona má prášky na tlak, na srážlivost, na dýchání ...

Naše maminka zemřela mladší než jsem nyní já. Od našich školních let už nás vychovávala jako vdova. Nám a své staré matce víceméně obětovala svůj zbývající život. Nikdy nám nevyčetla, že bychom byly nevděčné nebo si jí málo hleděly. Byla šťastná, že jsme i při finanční tísni vystudovaly. Jen jí bylo trochu líto, že se nedočkala vnoučat. To jsme vycítily, ale výčitka nezazněla.

Nikdy nikdo neví jak se bude chovat jak zůstane sám můžeme si říkat teď co chceme ,ale každý jsme jiný to se pak ukáže co a jak až to nastane(plánovat si můžeme ,ale je tu to ale )

Starý člověk se může často cítit sám. Ale ne všichni trpí samotou...naopak, rodina se snaží, ale jim to je málo a často jim není vhod, že věci nejdou podle nich. Nezájem o starého člena rodiny je hrozný, takový člověk se cítí nejen sám, ale je i osamělý - ve své duši. Též chápání, že ti druzí potřebují mít čas taky pro sebe, neberou a stěžují si...někdy hodně mazaně. Tak si kolikrát říkám, že se bojím toho, abych jednou zbytečně nezatěžovala členy rodiny, kteří mi budou věnovat normální a přiměřenou pozornost, s něčím pomohou a nebudu jim vadit. Budou přece chtít taky žít svůj vlastní život a já to budu s to je chápat respektovat. Ale člověk nikdy neví, co s ním udělá vlastní myšlení...případně nemoc.

Mám takovou zkušenost, že je to většinou problém lidí, kteří celý život "obětovali" práci a rodině. Pak očekávají, že jim to bude rodina v plné míře vracet, vždyť kvůli ní ani nežili svůj život. Moje maminka znala jen práci a rodinné starosti. Když zůstala sama, nedokázala žít svůj život. S mou sestrou si moc nerozuměly a já bydlela příliš daleko. Neměla přátele, neměla koníčky. Chápala jsem to, ale pomoci jí proti jejímu přesvědčení nešlo. Dokud se mohla starat o děti mého bratra, cítila se potřebná. Jakmile vyrostly, ztratila možnost seberealizace. Zemřela v mém současném věku, takže docela mladá.

Souhlasím s paní Vlčkovou. Nedobrovolná samota ve stáří je opravdu velmi stresující. I když má člověk zájmy, aktivity a přátele, napořád mu bude chybět blízký člověk, s nímž se o všechny vjemy dělil. Empatická rodina tu proto hraje velkou roli. Samozřejmě nemám na mysli extrémy, kdy se starší člověk chová sobecky.

Svoji maminku jsem pochopila až když už stárnu. Oproti ní mám ale ještě stále manžela a doufám, že ho budu mít ještě dlouho. Stáří je velká osamocenost a děti , natož vnoučata, toto nechápou a ještě neví, že je to bude také čekat. Chce to jen trochu pochopení a věnovat svým starým rodičům část toho, co sami jako děti od svých rodičů dostali.

Paní Dano, jako byste mluvila o mé mamince. Já si jen myslela, že to nebude tak gradovat, ale nedivím se, bude jí za chvíli 90. Snažím se s ní denně mluvit o vztazích, všechno chápe, ale za chvíli jede po svém. Jen k tomu nemám tu kamarádku, která by měla náladu to se mnou rozebrat, abych se zbavila napětí. Jednou za čas by to šlo, ale ... Kdyby se jednalo o dítě, je to asi jednodušší.

Výborný článok. Po narodení sa človek pripravuje do života, škola, práca rodina.. ale no odpoludnie života vačšina zabúda, pričom by aj táto fáza života potreboval prípravu. To čo sme sa naučili v aktívnom živote už v podvečer života použiť nejde. Ja som s potešením prijal že s vekom možem byť nezávislý, slobodný, sám sebe režisér a scenárista. Stretávam podobných ludí ako babička v článku, ktorí nedozreli pre svoj vek, pre rodinu je to často vačšie bremeno, než nemoc.