Zklamání po půl století

Hanko díky, vrátila jsi mne do dětství. Při čtení Tvých řádků mi bylo tak nějak líto, že o tohle všechno jsou moje vnoučata " ošizena ". Ale pokrok nezastavíš......Děkuji Ti.

Hanko, hezká nostalgická vzpomínka. Byla jsem také na dvou táborech, u přehrady Bystřička, jo jo, to už je dávno :-)

Jako dítě mne rodiče odkládali na pionýrské tábory. Bylo to pro mě utrpení. Jinak mám samozřejmě také několik míst, která se už zdaleka nepodobají těm z mého dětství a mládí.

Hanko, při čtení článku jsem si vzpomněla na svůj jediný pobyt v pionýrském táboře, a to po 7. třídě, myslím v Jiřetíně pod Smržovkou, pořadatelem byl podnik Závody tkalcovských stavů v Lomnici nad Popelkou, kde pracovala maminka, tatínek rok předtím zemřel. Kromě nás tam byly ještě děti z Nového Bydžova. Byla jsem poprvé takhle pryč z domova a moc se mi to líbilo. Nejvíc asi ten Tebou jmenovaný Odznak zdatnosti. Vyhrála jsem běh na 50 metrů a skok daleký. Vím, že jsme také škrabaly brambory, to mi moc nešlo, ale jídlo mi chutnalo. Byla jsem v té době hrozně hubená a trpěla věčným nechutenstvím. Když jsem napsala domů Mám tu stále hlad, vytkl mi to vedoucí (kontrolovali nám bohužel poštu), že to bude vypadat, že nám nedají najíst. Jenže já to myslela dobře, že mi chutná. Druhá vzpomínka se váže k brigádě v letním dětském táboře na Rujaně. Tak jsme po 1. ročníku VŠ pomáhaly jako němčinářky v kuchyni, byl to rok 1968. Obrovský vojenský pionýrský tábor v obci Prora. Když jsem se na Rujanu po téměř 50 letech vydala (psala jsem o tom i na i60), nemohla jsem to místo vůbec najít. Skoro až tam pokročila zástavba města Binz a zbyl zpustlý prostor jako tankodrom nebo vybagrované hliniště. Také mi to přišlo líto.

Krásně dojímavé vzpomínky. Se slzami v očích jsem dočetla článek až do konce. Ano, je to tak, nebylo všechno v uplynulé době jen špatné. Svět nebyl černobílý, měl spoustu barev, které dnesni generace nemá možnost spatřit. A to ani v tom nejchytřejším chytrém telefonu. Nevěřícně by četli, tyto vzpomínky. Já vám za ně moc děkuji.

Jedním nadechnutím jsem si tento smutný článek přečetla a je dojemný. Takových míst bychom v naší zemi našli více. A to je na tom to smutné! Děti si dnes neumí vážit ničeho, a žijí ve velkém pohodlí - a to téměř bez svého přičinění. Mnohé si pomalu neumí po sobě pomalu umýt ani svůj hrníček apod.....

Moc hezké, ikdyž tak trošku smutné vyprávění.