Dwejra - Azurové okno na ostrově Gozo
Azurové okno patřilo k nejkrásnějším úkazům na Gozu. Přírodní skála s velkým oknem vysokým 28 metrů a širokým 25 metrů se před nedávnem (8. března 2017) zřítila do moře. Okno nevydrželo nápory bouří a neustálé bičování vln. Vymleté dno se časem dalo do pohybu, skály se začaly drolit, rachot, bum … a zkáza byla dokonána. I přesto se do Dwejry jezdí dívat stovky turistů denně. Nemohly jsme u Azurového okna chybět ani my dvě. Nechaly jsme si ho však až na odpoledne.
6. den: pondělí 8. 4. 2019
Blue Lagoon na ostrově Comino
Protože Míla zakoupila již doma lodní lístky na ostrov Comino do Blue Lagoon (Modrá laguna), tak jsme se dopoledne vydaly nejprve tam. Ačkoliv jsem v Modré laguně byla již loni, tak snad právě proto, jsem se na toto místo nesmírně těšila.
Již cesta autobusem z Xlendi do přístavu Mgarr však byla deštivá. Náladu nám spravilo snídaňové cappuccino a k tomu pastizzi se sýrem. To je typické maltské pečivo, jde o velmi chutné bulky se sýrovou náplní. Doporučuji ochutnat všem, co sem přijedou.
Pak už jsme šly vyhlížet lodičku společnosti, na jejíž palubu jsme měly zakoupené lístky. K našemu překvapení to byla malá bárka. Nasedly jsme k další mladičké dvojici. Dohromady pouze čtyři pasažéři plus dva členové posádky. Pro nepříznivé povětrnostní podmínky člun zakotvil v zátoce San Niklaw Bay před jediným hotelem na tomto ostrově. Jinak na Cominu není, ještě kromě kaple a veřejných záchodků, žádné jiné stavení. Vlastně je, až dole u vody jedno malé občerstvení!
Zatímco my jsme si pořizovaly fotozáběry, mladý pár se rychle někam ztratil. K Modré laguně se tentokrát muselo přes kopec dojít pěšky. Vítr zahnal nad ostrůvek šedivé mraky a nastalo boží dopuštění – nečekaně prudký liják a studený vichr. Měly jsme hodně velké štěstí, že už jsme se od lodi přiblížily k vrcholu ostrova, kde byla ta zmíněná budova s WC – zaplaťpámbu otevřená. Rychlost, jakou jsme tam vlítly, vypadala na „rychlý případ." Nás nic takového nepotkalo, ale tam jsme úplně rozchechtané přečkaly nejhorší čas, dokud nepřestalo pršet. Z chodby s malými okénky jsme trochu se strachem, aby to netrvalo dlouho, pozorovaly řádění živlů. Laguna se mi v té chvíli jevila úplně jinak než loni. Byla smutná, bez těch zářivých barev moře a bez azurové oblohy… Zato však celý ostrov patřil jen nám a té dvojici. Oni jen relativně dopadli trochu lépe, ukrývali se v tom občerstvovacím kiosku. Stihli tam však doběhnout již deštěm promočení. Ačkoliv jsme s nikým nezávodily, tak vítězkami jsme vlastně byly my dvě. Komu se to poštěstí zůstat suchý i za lijáku a ještě k tomu se kochat neobvyklým pohledem na Modrou lagunu z okénka veřejného WC?!
Čekání na příznivé světlo pro hezké fotky trvalo dlouho. Sluníčko s sebou asi přivezla až větší loď s další, trochu početnější skupinkou turistů. Ale počasí se tu dopoledne střídalo jako na houpačce. Koupání by zde dnes bylo jen pro otužilce. Při zpáteční cestě s námi člun zajížděl až na okraj jeskyní (na to jsme si předem připlatily). Mohutné skály nad námi a my si připadaly proti těm kolosům jako úplné nuly.
Po opatrném projíždění u jeskyní pak jízda zpět byla hodně rychlá, až divoká. Kapitán nechával za sebou všechny ostatní čluny. Za námi vznikaly široké a vysoké vlny, hrozivě to s námi houpalo. My obě rychlou jízdu milujeme, tak nám nevadila a užívaly jsme si to. Nevím, zda se „lodivod“ chtěl předvádět, nebo vyhovět té dvojici, která potřebovala stihnout nějaký autobus. Nebály jsme se, když jsme viděly, že svoji práci ovládá bravurně. Kdyby tak rychle jezdit nesměl, tak by si to snad nedovolil? Vyhovovalo nám, že i my stihneme na Gozu včas náš nejbližší autobus do Dwejry.
Zátoka DWEJRA a Azurové okno
se nachází na západě ostrova Gozo u obce San Lawrenz. Zátoka nám připadala jak nadpozemská krajina. Všude kolem nás skály vystupující z moře. Naproti nám měl být obrovský přírodní oblouk – Azurové okno. Jenže nebyl. To už jsme však věděly z dřívějška, že původní „okno“ je minulostí. Když došlo k tomu zřícení, o němž jsem psala v úvodní stati tohoto dílu, tak ta smutná událost proběhla snad všemi sdělovacími prostředky celého světa, Česko nevyjímaje.
Avšak i zbývající mohutná skaliska, zvedající se nad hladinu, musela vzbudit obdiv u každého návštěvníka. Pokorně jsem stála na kamenech a jako přikovaná vzhlížela k neustálému útoku moře na zbylé skalnaté útvary. Představovala jsem si, jaká hrůza tady musela panovat toho osudného dne 8. 3. roku 2017. Jako připomínka této přírodní katastrofy je zde u cesty informační panel s popisem i fotografií toho původního Azurového okna. Ten zřícený kolos leží na dně, a když je odliv a moře klidné, tak se k němu dá dojít a vidět ho, i když já se domnívám, že tam dolů byl zákaz vstupu. (Můj syn byl na tomto místě jen zhruba týden přede mnou. Tam dole stál s kamarádem a nechali se vyfotografovat. Byla to však naprosto jiná situace, moře klidné a jim se to nezdálo být tak nebezpečné. Tam, kde oni tehdy stáli, to bylo dnes ponořeno hluboko pod vodou. Oba máme fotografie ze stejného místa, přitom naprosto odlišné! S jeho svolením přidávám do galerie jeho fotku pro srovnání).
Tady, v této zátoce vykukuje z moře ještě další prazvláštní útvar, zvaný Houbová skála (Fungus Rock). Rozdivočelé moře nám však umožnilo vidět jen část klobouku zmíněné velké skály. Ostatní bylo skryto hluboko pod vodou.
Celý tento atraktivní prostor si ještě před zřícením vybrali také filmaři pro natáčení scén k více historickým filmům. Např. „Souboj Titánů“ již v r. 1981, „Hrabě Monte Cristo“ v r. 2002, seriál „Hra o trůny“ v r. 2011.
Jsem nesmírně šťastná, že jsme během dneška spatřily tolik přírodních krás a že jsem se mohla o tuto radost podělit s kamarádkou Mílou, s kterou jsme tady letos všechno „objevovaly“. Celý ostrov Gozo má kromě toho, co už jsem popsala v těchto dvou dílech, mnoho dalších krás, doporučuji k návštěvě aspoň na celý týden, nebo raději i více – nudit se zde nebudete.
V příštím, závěrečném 7. dílu se vrátíme na hlavní ostrov a podíváme se ještě do historického Trojměstí (THREE CITIES) a budeme si opět užívat jiné pohledy.
