Vážení přátelé,
jak již asi víte, několikrát jsem zde opěvovala svoje město, město Plzeň. Není to moje město rodné, nežiji tam již více jak 50 let, ale stále k němu mám vřelý vztah, vzpomínky zlatého věku mého dětství a mládí. To vše jsem již zde popisovala a nechci se opakovat, i když se možná opakovat budu, tak se předem omlouvám.
V Plzni jsem bydlela a žila od svých 3 let do 20 let. Chodila jsem těmi ulicemi, do základní i na střední školu, a též do svého prvního zaměstnání. Vše bylo tak samozřejmé, náš dům, kde jsem bydlela s rodiči a bratrem, kamarádky, přátelé i příbuzní, první lásky, ale i první zklamání. Pak jsem jednou u babičky na pouťové zábavě poznala mého muže, láska to byla jako trám, ale musela jsem se brzy vdávat a moje cesta životem dostala jiný směr. Když bylo dcerce 5 neděl, stěhovala jsem se do nynějšího bydliště za mužem svého srdce, ale musím přiznat, že to nebyla moje volba a to stěhování mě dost poznamenalo. Tím více jsem tíhla k městu, které jsem opustila. Jezdila jsem tam celkem často, tak odloučení tolik nebolelo. Chodila jsem těmi ulicemi a bylo mi líto, že už tam nejsem doma.
A život šel dál, po dceři se nám narodil syn, děti vyrostly, našly si partnery, narodili se nám během 9 let 4 vnuci, a před 3 roky i malá pravnučka. Všechny děti i vnuky mám kolem sebe, rodiče v Plzni už dávno nežijí, takže důvody tam jezdit ubývaly, ale já si hledala jiné, a každá cesta tam byla pro mě svátkem, teda pokud to nebyla nemocnice.
Město se pomalu měnilo k lepšímu, ta přeměna byla viditelná, a já jsem o to víc toužila se s ním přátelit a pobývat v něm.
Moji touhu vystihla snacha, a dávala mi k Vánocům a podobně knihy o Plzni, které jsem dychtivě hltala, ale i mi stékaly slzy dojetí. Taky jsem chodila tenkrát těmi ulicemi a vůbec si neuvědomovala historii toho města, které mám tak ráda. Bydleli jsme v centru městu, původní městské hradby byly na dosah, a další a další zajímavosti města, i jeho historie, která mě tenkrát nějak viditelně nezajímala..
Před pár lety jsem dostala opět knihu o Plzni, "Příběhy plzeňských domů", od několika autorů. Velice zajímavé čtení, a hlavně porovnání časů od založení města zpátky, některé příběhy zasahovaly až do doby, kdy jsem já v Plzni žila. Kniha je tak zajímavá, že jsem si sama koupila její pokračování. Popisovat jednotlivé příběhy tady nebudu, ale snad bych jen chtěla upozornit na původní plzeňské domy, např. dům, kde dnes sídlí Muzeum loutek, na náměstí Republiky.
Město Plzeň od svého založení po dnešek jen nevzkvétalo, ale prošlo i válkami, taky epidemie moru si vyžádala své oběti, některé objekty i několikrát vyhořely, ale opět si Plzeňané a majitelé dokázali poradit, a svou pílí dokázali město znovu vzkřísit až k dnešní podobě. Prohlížím si fotky časů dávno minulých, a uvědomuji si, jakou proměnou město prošlo, ale staré fotky mě nostalgicky oslovily, protože i já jsem chodila těmi ulicemi, sice v jiném čase, ale to na věci nic nemění. Někde zmizely domy, někde celé ulice, ale centrum města se v jádru nemění, ten poklad lze pořád stejně obdivovat. Zajímavá je i obnovená Mlýnská strouha, které se kdysi říkalo plzeňské Benátky, za mého bytí ve městě jsme tento pojem neznali, ale nedávno byla znovu obnovena, je to taková odpočinková a relaxační zóna Plzeňanů. Úmyslně nepíši o výstavbě Plzně, o přeměně plzeňské Škodovky k dnešní podobě, o sportovních výkonech plzeňských sportovců, hlavně fotbalistů a hokejistů, a také o plzeňském pivu. To je tak trochu jiná písnička.
Samozřejmě nejde zmiňovat vše, co si Plzeň za dlouhá léta prožila, některé události si sama pamatuji, a to proto, že jsem taky chodila těmi ulicemi, a byla jsem jeho součástí, i když neviditelnou. Děkuji všem, kteří můj článek dočetli až sem, pokud by někoho toto město zajímalo více, doporučuji vřele ty dvě knihy, ale upozorňuji na to, že člověk musí mít toto město rád, aby mu porozuměl jako já. Děkuji.