Nevím, kolik jich je, ale žijí všude a vyskytují se v příbuzenstvu, v hospodách, v zaměstnání, v podnikání i v politice. Asi jich taky několik znáte.
Tito lidé zacházejí s reálným životem zvláštním způsobem. Je to pro ně nekonečná zahrada plná ovoce, které mohou beztrestně trhat. Jen si dávají pozor, aby je někdo nechytil, protože vědí, že se to nemá.
Když jsou odhaleni, rozpačitě se usmějí, ale výčitky svědomí nemají. Řeknou si: Příště si musím dát větší pozor. Mnozí jiní lidé si občas taky „tak trochu zalžou“, někoho „trochu podvedou“ a něco si „maličko ukradnou“, ale přece jen je hryže svědomí. A jiní to neudělají nikdy. Svědomí jim nedovolí uskutečnit lež, podvod, krádež. A právě tohoto faktu plakouni využívají.
Chování, které my ostatní zavrhujeme, pro ně není odpudivé (jako pro nás), ale šikovné. Pán neudělal podvod, nýbrž trik. Nezalhal, nýbrž doběhl ostatní. Cítíte ty rozdíly? Někdy si toho všimnete u mladých kluků třeba na hřišti. Když se rozhodčí nedívá, sprostě faulují. Do krve se hádají, že byl ofsajd nebo gól, i když jasně nebyl. Vymyslí lež a dají ji třeba na internet (fake news). Většinou to ale dělají pro svůj bezprostřední prospěch čili v běžném životě (ne na internetu).
Nad prohrou plakoun mávne rukou: nu, nepovedlo se. Příště budu chytřejší. Nechápavě se otáčí, když mu v Prachovských skalách řeknete, ať přestane vyrývat nápis do skály. Proč mi to ten dědek říká? Co mu je do toho? Tady na skále je přece místa dost. Neochotně poslechne. Stejně si o kus dál něco vyryje. Plakoun neuznává práva druhých lidí. Jen z naprosté nutnosti, když cítí, že se mu vyplatí, aby se trochu stáhl. Je to většinou sobecký člověk, potřeb druhých lidí si nepovšimne. Není však sobecký v tom smyslu, že by vám nepřál taky něco ukrást. Když sleduje, jak se někdo rozčiluje nad podvodem nebo lží, tak si maximálně řekne: „Proč si ten vůl nenakrade taky? Proč si taky nenahrabe? Přece každý to může aspoň zkusit!“
Bývá samolibý. Hrozně si věří. Je bezohledný. Nespoléhejte na to, že když ho někde nachytáte, že se nad sebou zamyslí nebo dokonce polepší. Není v tomto směru schopen učení (na rozdíl od nenarušených jedinců.)
Protože plakouni nemají svědomí a nechápou trapnost v chování, pokračují pořád dál, vaše vstřícnost je pro ně vítaná slabost. Využijí celý prostor, jaký pro své nekalé jednání mají. U plakounů se nedočkáte slitování. Jen pokud ucítí nad sebou větší moc, větší sílu, pak se dočasně přizpůsobí. Jediné, co na ně platí, je, že se musí bát, aby se nedostali třeba do vězení.
Zdá se mi, že je dost takových mezi zaměstnanci, podnikateli i mezi politiky, ale ovšem i mezi sousedy a známými. Je těžké to zjistit s určitostí, to byste s nimi museli nějaký čas žít a sledovat je v různých situacích.
My ostatní jsme vůči plakounům v obrovské nevýhodě, protože máme ty brzdy a něco prostě neuděláme a když už něco špatného, tak jen v extrémní situaci, která nás třeba ohrožuje. Kdežto plakoun lže, podvádí nebo i krade, kdykoliv má z toho osobní prospěch a dobrou příležitost. dokud se s tím cítí v bezpečí.
S plakounstvím a s nepřítomností svědomí však nesmíme automaticky spojovat další vlastnosti! Plakoun může a nemusí být laskavý. Může a nemusí mít humor. Může a nemusí to být alfa samec, macho. Může příjemně vystupovat a hovořit. Mnoha věcmi vám může imponovat. Ne každý vandal je plakoun. Ne každý lhář je plakoun (tj. bez svědomí). Někteří se sdružují v hospodách, protože v rámci příbuzenstva to dost dobře nejde. Ale neznamená to, že každý, kdo vysedává v hospodě, je plakoun – podvodník, lhář a příležitostný zloděj. To určitě ne!
Jenom jim to možná trochu jinak funguje v tom malém útvaru, který je schován hluboko v mozku a jmenuje se amygdala. Ta ovlivňuje naše chování a emoce, vytváří reakce na strach nebo radost, ovlivňuje chuť a sexuální chování. Především však může způsobovat různé duševní poruchy, jako je deprese, autismus, schizofrenie. Možná právě v amygdale je příčina plakounství. Plakounovi jeho amygdalu nezměníte, on se maximálně jen přizpůsobí a lépe skryje své chování.
Pustý blábol
Teď odbočím k něčemu, co bude plakounovi znít jako pustý blábol a absolutně to nebude chápat. Je to o nás ostatních.
Když uděláme něco, co se podle většiny lidí nemá, tak máme špatné svědomí, máme výčitky, možná se i trápíme. Ale navíc se chováme se podle toho, co považujeme za morální:
Za vlastní jednání se cítíme být odpovědni druhým lidem (plakouni ne).
Podřizujeme své osobní potřeby a jednání zásadě, abychom neškodili ostatním (plakouni ne).
Chováme se k ostatním tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám (plakouni ne).
Co říkáme, to děláme. Co slíbíme, to většinou splníme.
Chceme se zlepšovat, být lepší než jsme byli.
A na závěr:
Pro tenhle článek mě inspirovaly některé diskuse na chatu i60. Avšak nechci ho jakoby potajmu vztahovat na konkrétní lidi, i když některé možná známe z i60 i z vysoké politiky. Co je důležité: dospělého plakouna nelze převychovat, lze ho jen kontrolovat a zastrašovat. Protože plakouny nemůžeme přinutit k emigraci, musíme s nimi žít, avšak musíme si dávat pozor, aby nás nezneužívali až do morku kostí (našich kostí), držet si je od těla, ukázat, že jsme je prokoukli a že se jich nebojíme.
