Pořád spolu. Ideální vztah nebo otrava?

Pokud se potkají dva se stejným názorem na tuhle pro vztahy důležitou věc, je to dobře pro oba. Dneska se víc o všem mluví, tak je větší šance se líp domluvit. Když se potká samostatný jedinec s mnoha známými a koníčky s jedináčkem, co má zájem jediný, a to návštěvy u rodičů a rozebirani věcí soukromých s nimi, jak to může dopadnout....Klan tří spiklenců postupně udolá jedince, jemuž dovolili být jeho součástí k obrazu svému. Jak tomu kdo řekne, je jedno. Psychologická masáž...nátlak.....a tak jedinec pod tlakem, aby byl klid, aby rodina zůstala zachována, se podřídí. Uplyne deset dvacet let. A podřízený jedinec zjistí,že když se ohlédne, má za sebou práci, domácnost,děti, a nic víc. A vyhlídka? Totéž. Jen s tím, že péče o děti bude vystřídána péči o rodiče. Ano. Je hezké mít kam patřit. Být součástí rodiny. Ale nesmi to být vyváženo tím,že má jeden pocit absolutní podřízenosti...vždyť aby byli lidi spokojení, šťastní, měli by mít všichni něco pro radost. Neměl by jeden mít hlavní slovo a druhý pocit, že jakmile řekne svůj názor, bude ukřičen, ubit argumenty. Ať si každý žije, jak umí. Po svém. Pokud v páru, pak rovnoprávné. Po domluvě. Zrovna tak, jako by měla oběma vyhovovat frekvence stylů, ať s rodinou, tak těch mezi těmi dvěma, tak pokud mají být oba spokojeni, musí fungovat i tohle. Pro někoho je 24hodin pohromadě mor, pro někoho snesitelný i vítaný normál. Jakmile má jeden pocit omezení, vězení, kontroly, a druhý chuť ovládat a kontrolovat, řídit a komandovat, je to špatně.

Paní Danka R. to napsala tak, jako bych to asi napsala i já - takže se už nemusím opakovat, díky

Asi jsem jinak nastavená než většina lidí. Od dětství mne bavilo někam patřit, tedy do větší rodiny, ale jak to šlo, unikala jsem jejich společnosti. Pokud jsem mohla jet kamkoli sama, o to víc jsem si užívala návratu domů. V manželství jsem měla také moc ráda svou svobodu a volnost, stejně tak i manžel. Náš vztah to určitě posilovalo.

Vždycky záleží na tom, jak si to ti dva nastaví. J když jsme měli s manželem mnoho společného, neumím si představit, že bychom trávili veškerý čas pouze spolu. Měli jsme přátele a zájmy společné, a pak každý ty své a vzájemně jsme to respektovali. Vyhovovalo to oběma a problémy nastávaly vyjímečně a menšího rázu.

Jsme s manželem 35 let a 24 hodin denně. Sami jsme byli jen chvíli, když druhý byl v nemocnici. Nikdy jsem se se svým mužem nenudila, nikdy mi nelezl na nervy, jsem v jeho přítomnosti velmi ráda. Ráda s ním sdílím jeho záliby, kdy je vždy pro mne po jeho boku místo! Těšíme se oba do důchodu (za pár), protože to se tedy teprve užijeme!!! S úsměvem přeji hezký den!!

Každý jsme jiný. Jsem vdaná 45 let, překonali jsme spousty překážek i zdravotního charakteru, synové mají své rodiny, jsme ve stálém kontaktu, ale neumím si představit , že bych dovolené ani jiné společné volno trávila bez manžela. Denně si povídáme, plánujeme i maličkosti v bytě i rekreačním domě, cestování, nákupy... Ne, že bychom si nevyměňovali názory, to snad ani nejde, ale v každé minutě máme na sebe vzájemné spolehnutí.

Do kamene tesat ! Manželství není vězení :-)