Naše tělo je neobyčejně důmyslný organizmus. Bohužel občas i trochu svéhlavý. Většinou si dělá, co samo chce, a to zpravidla ve chvílích, kdy to člověk nejméně potřebuje. A hlavně navzdory člověku, který v tom umíněném těle vězí. Je ale zajímavé, že čím je člověk starší, tím je jeho tělo zarputilejší a nevyzpytatelnější.
Před časem, v jednom ze svých zahrádkářských pořadů, dokumentoval tehdy již letitý Přemek Podlaha před televizní kamerou názorně svůj zasvěcený komentář. Vrchovatě si čímsi naložil kolečko a zamířil s ním přes celou zahradu až ke kameře. Tam se zastavil. Velmi zvolna se ohnul, položil kolečko na zem a pak se pomalu a s viditelným úsilím narovnával. V jeho tváři se zračilo napětí a zároveň důležitost té chvíle, probíhající před zraky národa. Když se konečně narovnal a ve tváři se mu opět objevil sebevědomý výraz ostříleného televizního matadora, pronesl onu památnou větu:
„Kdo říká, že je stáří moudré?“
Na jeho slova jsem si vzpomněl, když jsem chtěl uložit nákup ze Sparu do kufru auta. Déšť, který již od rána vytrvale zkrápěl město, se nyní změnil jen v lehké mrholení. Než se mi podařilo kufr otevřít, klíče od auta mi spadly na zem. Dlouho jsem je sbíral. Když se mi to konečně podařilo, kopl jsem bezděky do nákupu, položeného vedle auta. Nákup se rozsypal a cvičení se opakovalo. Tato činnost mne vyčerpala. Zamkl jsem auto a šel na kávu. Při příjemném posezení jsem si znovu promítl pana Podlahu a jeho exhibici s kolečkem. Bylo to docela vtipné, pomyslel jsem si. Dopil jsem kávu a vydal se ven k autu. Jako kdybych vlezl pod sprchu. Hlavu mi zkropil prudký déšť. Bezradně jsem pokrčil rameny a podíval se na své prázdné ruce. Můj černý deštník zůstal uvnitř obchodu opřený o koš s houskami.
