Náročná matka – problém na celý život

S maminkou máme vzájemně dobrý vztah...přesto si pamatuji na její přísnost a snahu vychovat ze mě mladou ženu podle vzoru, který ona sama převzala od své matky - mé babičky. Vzpomínám, jak mě jednou přistihla...asi ve 14 letech...že nějak moc často a dlouze čučím do zrcadla. Tehdy mi řekla ...nekoukej na sebe, krása není důležitá, hleď, ať v životě dokážeš zapůsobit důležitějšími věcmi než vzhledem. Tenkrát mě to ranilo, myslela jsem si, že jsem ošklivá a všichni mě jako ošklivou vidí. Teprve za pár let jsem pochopila, co tím myslela. Nechtěla, abych smysl života viděla jen ve vzhledu. Tehdy mě její výrok bolel, ale dnes jí děkuji...nejen za toto, ale za mnohé jiné rady, které se mi dostaly. Dnes by mnohým mladým lidem připadaly drsné, či zbytečné, ale já jsem za ně ráda. A hlavně jsem ráda, že svou maminku ještě mám...ač už jsem sama babičkou skoro dospělého vnuka.

Také jsem měla krásné dětství, byla jsem milovaná. Máma byla moje největší přítelkyně. Tak ráda bych ji chtěla obejmout.

Měla jsem šťastné dětství. Ale přísná jsem byla i chápající.

Myslím, že nám maminka teprve před smrtí dávala hodně najevo, že jsme její radost, i tím, že jsme vystudovaly a měly pěkné zaměstnání.

Naše maminka nás obě rozhodně měla velmi ráda, avšak patřila také k těm příliš náročným matkám. Sice nás svými kritickými slovy přímo neurážela, ale slova pochvaly za cokoliv se u nás nevyslovovala. Vysvědčení s vyznamenáním, nebo dokonce s jedníčkami, brala jako samozřejmé. Když jsem nějakou skladbu zahrála "docela obstojně", cítila jsem se jak nějaký vítěz. Dnes své žáky často chválím i za malý úspěch a vidím, že je tím potěším.

Naše dětství nebylo vždy lehké, ale maminka byla naše laskavá a milá opatrovnice a hlavně nás zachraňovala před otcem ,který byl velmi přísný a vyžadoval naprostou poslušnost.

Nerada bych se opakovala, už dříve jsem se zmínila o svém dětství jako složitém období. Přesto ale tvrdím, že nás moji rodiče vychovávali jak nejlépe uměli a že rozhodně nebyli tvrdí. Nelituji, všechny 3 jsme se v životě dobře uplatnily.

Nebudu pomlouvat matku, ale jiné děti se měly lépe.

Alžběto, byl. Po odchodu matky se vám ulevilo, zlepšil se psychický a tím i fyzický stav.

Mám přes 50 let a na své dětství s odstupem času vzpomínám poměrně nerada. Má matka byla velmi dominantní a veselá osoba, dokázala bavit velkou společnost, byla velmi oblíbená. A já ji milovala. A to i přesto, že bití bylo na denním pořádku a připomínky k mé osobě, ne příliš lichotivé, také. Možná i to bylo příčinou, že jsem ve svém životě byla "úspěšná" - pokud se tak dá hodnotit vlastní skvělá rodina, výborné pracovní postavení... Když matka onemocněla, starala jsem se o ni do poslední chvíle. Když ale odešla, zjistila jsem časem, že mne začínají opouštět mé velké celoživotní zdravotní problémy. Hodnotím stáří co se zdraví týče jako skvělý věk oproti mému mládí! A tak si kladu otázku, zda zhoršený zdravotní stav nebyl odezvou na rodinnou výchovu!?