Poslední schod na chodbě bytovky zůstal Fanoušovi Hnátkovi utajen. Nedošlápnul na pevnou zem, ale patou zavadil o hranu záludné překážky. Strašlivá bolest jej ochromila. Jel od dcery autobusem. V autobuse bolest povolila, při výstupu ovšem nelze na nohu stoupnout. Namožená achilovka.
Banální záležitost až na to, že důchodce musí ráno do služby! Má půjčku v bance a služba v obchodě s parfémy a na vrátnici umožňuje splácení dluhu. Z důchodu by prostě dluh platit nestačil, jeho životní úroveň by se snížila na minimum. V divokých snech pronásleduje dlužníka exekutor v buřince. Za každou cenu musí do služby, kdyby se tam měl doplazit. Naštěstí ráno nemusí do prodejny, ale má si jít sednout na vrátnici. Vrátnice je vynucený tah. Ještě, že je neděle.
Celou noc nespí. Bolest v levé noze je nesnesitelná. Na nohu se nemůže vůbec postavit. Zatíná zuby, opírá se o nábytek. U postele má hůl po babičce. Jí se musí podepírat, aby se vůbec mohl pohybovat po bytě. Je sám. Nemá mu kdo posloužit. Myšlenka, že nebude schopen nastoupit ráno do služby jej pronásleduje a přivádí na jeho čelo studený pot. Ráno se musí dobelhat na nádraží. Je to deset minut pohodlné chůze. Zraněný ovšem uvažuje pragmaticky. Cesta se nutně prodlouží. A tak za ranního kuropění, úderem třetí hodiny se ode dveří rodinného doku odbelhává postava. Jsou tři hodiny a vlak odjíždí ve tři čtvrti na pět! Jde bez hole. Co krok, to slza. Zoufalec se belhá na nádraží celou hodinu. Stačil napočítat šest set čtyřicet kroků. Zcela unaven dopadá na lavičku potemnělého nádraží. Naštěstí je venku vlahá zářijová noc.
V cílové stanici se kulhavec dopracoval k nádražnímu podchodu. Nikdy netušil, kolik je na osobním nádraží schodů. Vlak vyplivne změť lidského materiálu. Na schodišti se pak celá lidská smečka proseje. Jakmile vlna opadne, zůstávají na schodišti u zábradlí jen tři postavy. Dvě kulhající babičky a Fanouš. Obě dámy jdou po jedné straně schodiště a bez problémů dosáhnou svého cíle. Ne tak důchodce! Plouží se po protějším schodišti nejprve sám. Najednou se u stejného zábradlí vynoří stejně postižený pán, jdoucí nahoru. Oba postižení se zašprajcují. Klubko se rozmotá na poslední chvíli. Ještě chlup a Fanouš by nestihnul tramvaj.
"Prosím tě, mohl bys mi večer přijít o půl hodiny dříve. Mám potíže s nohou a musím se belhat na zastávku tramvaje,“ oznamuje příchozí střídanému vrátnému. Ten totiž má přijít opět večer na druhou noční. Kolega souhlasí.
Poctivec službu vyloženě fláká. Celých dvanáct hodin sedí, belhá se akorát na blízký záchod. Nemá chuť k jídlu. Bolavou nohu má nataženu na židli. Bolestí skuhrá a čumí se na televizi. Ještě že prostor nádvoří a přilehlých hal není opatřen čipovými čidly. Vždy po určité době hlídač zapíše akorát do knihy – pochůzka provedena, závady nezjištěny. Čas se neuvěřitelně vleče. Těmi pochůzkami se dá hodně času zabít. Za normálních okolností chodí vrátný na pochůzky poctivě. Dnes nelze. Bůžek poctivosti jej potrestal. Kolega se dostavil o hodinu později. Prý zaspal.
A opět nádraží a schody do podchodu. Postižený chodec nikdy netušil, jakou překážkou může být obyčejné schodiště. V duchu se omlouvá všem postiženým, babičkám s hůlčičkami a všem lidem s vadami chůze. Je to utrpení. Zas kolem zábradlí. Na peróně nestojí souprava vlaku, se kterým se má postižený dopravit domů. Peron je liduprázdný.
"Na dráze je bordel, nikdo se o nic nestará, nikoho nic nezajímá. Hlavně že pořád zdražují jízdné,“ vykřikuje utajený starý železničář a majitel režijní průkazky. Atakuje kolem jdoucího výpravčího nenávistnými výkřiky: "Kde máte soupravu, kolik minut to má zase zpoždění?“
"Ale pane kolego, ten vlak přece v neděli nejezdí. A jak se pořád máte v důchodu?“
Stěžovatel nepoznal ve starém výpravčím dávného spolupracovníka ze stanice na trati.
Doma opět křížová cesta z nádraží. Krok, slza a šest set čtyřicet kroků. K bolesti achilovky se přidaly další části levé nohy. Zraněného souží ještě nárt a palec postižené okončetiny. Usíná únavou, bolest ustupuje neklidnému spánku. Ráno padá z postele. Na levou nohu nelze. Postižený se plíží po zemi a hledá hůlku po babičce. Ví jen jedno. Dnes nemůže do práce. Má jít do prodejny s parfémy a devět hodin by nevydržel stát. Vynucený tah musí být o jedno tempo odložen. V šest hodin ráno volá manažerku. Dostává den volna a radu, kterak zabalit postiženou nohu obkladem. Paní manažerka si dokonce dá práci a zařídí, aby patřičné rady dostal postižený přímo od zdravotní sestřičky!
"My vás potřebujeme! Nechoďte k lékaři. Dal by vám neschopenku. Musíte se za ten den zotavit!“
Důchodce těší, že jej někdo potřebuje.
Teď teprve lituje, že se rozešel s přítelkyní. Je sám, nemá mu kdo posloužit. Nohu zabalí podle odborné poradkyně. Sedí v obýváku v křesle, postiženou nohu má na protějším křesle a čumí na televizi. Zdá se, že obklad pomáhá. Noha přestala bolet. Kolem poledne postižený zjišťuje, že lednička zeje prázdnotou. V žádném případě nehodlá držet bobříka hladu. Bere hůlčičku, nákupní tašku a hajdy do obchodu. Cesta, trvající deset minut, protáhne se na celou hodinu. Kulhavec zkouší za pochodu, kterou že nohu je nutno podepírat. S údivem přichází na prostý fakt, že je nutno podepírat nohu zdravou!
"Copak se ti stalo, kde ses potuloval?“ ptá se cestou asi deset sousedů.
"Je to dobré, zajímají se o mne!“ říká si chodec a je potěšen. Horší, kdyby belhavce míjeli bez povšimnutí.
,,Ale babi, vylezl jsem za jednou paničkou na seník a manžel nám odstavil žebřík!“ říká postižený dobrým lidem. Kamarádům sděluje závažnou informaci:,, Ale kopl jsem do zadku jednoho zvědavého pána a on měl plechový trenýrky!“
Cesta z prodejny trvá opět celou hodinu. Doma se hlavou honí černé myšlenky. Zítra musím do služby, kdyby čert na žebráku jezdil. Ano, uhýbá vynuceným tahům, je však klikař. Ono to nějak dopadne. Při nejhorším se do prodejny dopraví pomocí hůlky a tam opíráním a poposedáním těch sedm hodin už nějak přežije. S nadějí přežije den volna, zítra se uvidí.
Nějakou divnou záhadou noha přestává bolet. V noci postižený konečně v klidu spí. Ráno bere hůlčičku, opírá se, na nohu stále nelze stoupnout. Několik pohybů, ale co to? Bolest polevila a noha drží. Se zaťatými zuby se dá chodit i bez hole! Následuje rychlé rozhodnutí. Půjde do práce. Pokusí se stát devět hodin v prodejně s drahými parfémy. Na jedné straně je osudová hra pomocí vynucených tahů, na straně druhé snaha o organizovaný ústup do předem připravených pozic. Buďto stráví několik příštích dnů v obývacím pokoji, nebo vydrží a bude stát v prodejně. Obývací pokoj je porážka, parfumérie vítězství. Do prodejny se musí ustupovat obezřetně a s rozvahou. Historie zná promyšlené ústupy. Vždyť polní maršál Erwin Rommel se nestal slavným dobytím pevnosti Tobruk, ale geniálním ústupem od El Allameinu až do Tunisu! Dokázal odvést svůj Afrikakorps tři tisíce kilometrů pouští, před očima Britů a Američanů.
Hlídač má strategický plán. Všude bude chodit s předstihem, o několik minut dříve. Nebude zbytečně stát. Cesta z nádraží až do prodejny trvá zdravému chodci patnáct minut. On pojede tramvají přes polovinu města. Nebude navštěvovat občerstvovací stánky a jíst na stojáka. Klidně si dá oběd v restauraci a bude u něj sedět. Aby to nelezlo do peněz, dá si občas jen polévku. V prodejně se bude snažit opírat. Stejně jako plameňáci, bude postávat na jedné noze. Ta poraněná bude ohnuta v koleni a bude odpočívat.
V prodejně maskuje kulhání. Většinou stojí. Pohybuje se obezřetně, často syčí bolestí. První šichtu přežil na pokraji sil. Na hlavní nádraží jede opět tramvají. Nicméně noha se uzdravuje. Den za dnem se situace vylepšuje. Fanouš bojuje s bolestmi už čtrnáct dnů. Dny se podobají jeden druhému jako vejce vejci. Porážka vynucenými tahy se nekoná. Za tři týdny už hlídací důchodce chodí normálně.
"Trhni si nohou fenďáčku s buřinkou. Exekuce se nekoná!“
Po příchodu domů ze šichty nastává vždy rituál. Nohy do kýblu s horkou vodou, koupelová sůl a pak potírání Alpou. Po nějaké době jako by bolest ani nebyla.
Jak se tak snažil zakrývat kulhání, netušil že v televizi budou opakovat romanticko – debilní, pseudo- historický seriál o Angelice ze šedesátých let. Krásnou Angeliku honí po světě láska k zasloužilému kulhavému proutníkovi Jofremu de Peirac. Nikdy by jej nenapadlo, že tímto seriálem budou potrefeny ještě prodavačky o dvě generace mladší.
Zakrýval statečně kulhání a netušil, že marně. Vše se mu zjevilo v plné nahotě jednoho krásného odpoledne. Odskočil do šatny, aby zvlažil hrdlo. Najednou uslyšel z prodejny hlas prodavačky Jarmilky.
"Holky, nevíte kam se ztratil náš Žofre?“
