Kdysi už hodně dávno pásl na vyprahlých etiopských pláních stádo koz starý mnich Faustus Banesius. Ale kozy se chovaly pořád tak nějak divně. Pobíhaly po pastvinách jako splašené a v noci nechtěly spát a dělaly kravál. Zvědavým mnichům to nedalo a tak se vypravili společně na pastviny, aby odhalili tajemství chování těch poplašených zvířat. Objevili tam okousané keříky s červenými bobulemi.
Když nám to splašilo kozy, třeba se pobavíme taky, řekli si mniši, natrhali si ony bobule a začali je ochutnávat. Po požití bobulí se sice nesplašili a nepobíhali po etiopských pláních, ale s daleko větší energií se teď mohli obracet k Bohu a děkovat mu za jeho dary.
Opat jejich kláštera jim moc nevěřil a přinesené bobule naházel do ohně. Ty ovšem v ohni zapraskaly a zaplnily celou místnost krásnou vůní. Opat byl moudrý člověk. Svitlo mu, že objevil možná cosi zvláštního, bobule vyhrabal z popela a uvařil je ve vodě. Legenda ovšem neříká, proč ho logicky nenapadlo nejdříve bobule žvýkat, jak to učinili jeho podřízení, ale rovnou uvařit. Asi proto, že to byl opat. A možná taky, že byl více poživačný, než prostí mniši. V legendách je přeci možné vše.
Podívejme se na docela obyčejné kozy! Pak že jsou to jen hloupá, nevědomá zvířata. Ovšem, taky se dodnes říká, mlsný jako koza. Kdo ví, možná, že toto pořekadlo pochází právě z pradávné historie etiopských pastvin. Pokud se někdy ocitnu procházkou poblíž nějakého stáda koz, budu jim muset jako starý kafař ze srdce poděkovat. Tedy jejich dávným mlsným předkům.
Legendě ovšem není konec. Na tento poměrně věrohodný příběh navazuje bezprostředně příběh další. Jistý arabský šejk, jménem Bensaid, rád cestoval a dostal se i do Etiopie, kde tento kávový nápoj ochutnal a byl z něj nadšený. Po návratu domů však onemocněl a vzal si do hlavy, že ho vyléčí právě tento zvláštní etiopský nápoj. Nechal si proto poslat z Etiopie pár bedýnek s těmi červenými bobulemi a po intenzivním léčení oním voňavým nápojem se zcela uzdravil. A protože to byl šejk hodný a přející, nakázal všem svým poddaným ovečkám, že musí vypít před večerní modlitbou jeden šálek kávy. Pro své zdraví. Neboť zdravý věřící odvede i více práce.
S kávovými legendami se pak doslova roztrhl pytel. Jedna z nich mluví o jemenském šejku a lékaři Hadži Omarovi, který v tehdejším Jemenu léčil lidi, nemocné morem. Mimo jiné vyléčil i královskou dceru, která se do něj z vděčnosti dokonce zamilovala. Vládce ovšem nedopustil žádnou mesalianci a tak musel onen felčař urychleně zmizet ze země. Bloudil krajem, až jednou zcela vyčerpaný spočinul poblíž keříku s červenými bobulemi, na kterém hodoval nějaký pták. Šejk odehnal ptáka a začal bobule jíst sám. Účinek se dostavil okamžitě. Zvěsti o zázračných plodech se donesly až k vládci, který nejen že povolal vyhnance zpátky, ale na jeho počest mu nechal vystavit chrám. Ten šejk byl později prohlášen dokonce za svatého muže. Objevila se totiž možnost výnosného byznysu a to za svatořečení pochopitelně stojí.
Poslední, až trochu úsměvná legenda se týká samotného proroka Mohameda. Ten podle svého životopisu někdy kolem roku 610 meditoval v jedné jeskyni poblíž Mekky a připravoval se tam na své božské poslání. Tam se mu zjevil archanděl Gabriel, který ho nabádal, aby rozšířil po celém tehdejším světě to jedině pravé slovo Boží.
Nepřející historické legendy říkají ovšem něco zcela jiného. Podle nich byl Mohamed obyčejný flákač a mluvka a archanděl se mu zjevil, aby mu vyčetl jeho dosavadní život. Přitom ho donutil vypít kávový nápoj. Legendy ovšem neříkají, kolik toho musel vypít. Ale asi vypil dost, protože vonící káva zapůsobila na Mohameda skutečně zázračně. Přestal se flákat, a v důsledku povzbuzujícího účinku kávy obšťastnil hned čtyřicet žen. A jak byl v ráži, tak ještě pod vlivem kávy dobyl celý Arabský poloostrov, oblast Palestiny a celou severní Afriku. Založil tak největší islámskou říši. Musím se přiznat, že tato verze vytvoření islámské říše se mi líbí daleko víc, než běžné a pořád stejné školní informace. Za vším je prostě kafe.
Já dnes po kafi takové zásadní věci bohužel nesvedu. Takové věci dělají jenom proroci. A všechno je jim odpuštěno, protože to dělají ve jménu něčeho. Nějaké velké myšlenky. I ty obšťastněné ženy musely být vlastně rády, že si je vyhlédl sám prorok. Hlavně dnes máme proroků úplnou inflaci. A jeden chytřejší, než ten druhý. Všichni nás chtějí někam vést, každý z nich chce něco dobývat. Když už ne nová území, tak určitě velmi výnosnou židli někde v teple státní správy.
Ale to jsem odbočil od kávy. Já nedobývám ani území, a bohužel ani dámská separé. Klidně a s chutí se důchodcovsky flákám a vůně kávy, stoupající vzhůru a filtrovaná mým čichovým orgánem, mi navozuje nikoli chvíle akční, nebo chutě útočit na ženy, ale spíš chvíle klidu a pohody a ještě lépe, příjemné komunikace s přáteli. Neboť šálek kávy, konzumovaný pěkně pomalu, v příjemné společnosti, no to je přeci něco!
Když jsme se ženou jednou seděli na nábřeží tuniského starého Hammametu, za námi pestrobarevná a hlučící středověká Medina s pravým arabským súkem, sevřená kol dokola pásem mohutných hradeb a jen malý kousek před námi tmavě modré, vlnící se moře s pár plachetnicemi na obzoru, ten úžasný pocit klidu a míru, který dokážu jen těžko popsat, a který prostupoval celou mojí osobností, byl umocněn dvěma šálky vynikající arabské kávy, kterou před námi velmi obřadně servíroval postarší, neobyčejně příjemný a hovorný Arab. Kouzlo chtěného a očekávaného, kouzlo Orientu, který v této podobě nesmírně miluji, vůně kávy, vznášející se až vysoko ke hradbám stařičké Mediny. V takové chvíli je těžké nebýt kafařem. A přitom je úplně jedno, zda byli na počátku kávového obřadu kozy, arabský šejk Bensaid, či archanděl Gabriel s lenivým prorokem Mohammedem.
Káva má být černá jako peklo,
silná jako smrt
a sladká jako láska.
turecké přísloví
* * *
