Děti milují strašidelné příběhy, a ačkoliv zalézají při jejich vyprávění strachy pod deku, zpod deky se ozývá - povídej dál, jak to bylo dál...my se nebojíme!
Rozčilují mne novodobé cizí hororové pohádky, které se vnucují v současné době našim dětem. Proč, když máme dost našich vlastních strašidel? Například já byla od dětství zocelována z matčiny strany povídkami o Pérákovi, žijícím v Podkrušnohoří a přespávajícím v malém spáleném kostelíku při cestě z Teplic do Krupky. A z otcovy strany mne zas děsily pohádky o Krvavém kolenu, skrývajícím se ve sklepě mezi uhlím nebo bramborami. Zanechalo to dodnes na mně stopy - když jdu do sklepa, toužím se vyzbrojit pohrabáčem, protože čekám, že zezadu na mě skočí Pérák a zepředu vyleze z brambor Krvavý koleno...Nějaký Batman mne teda rozhodně nerozhodí a Strážci galaxie jakbysmet. Na české koleno a Péráka nemají.
Měla jsem na chatě všechny své vnoučky. Ty zatím chráním a vyprávím zásadně jen pohádky legrační, aby se smáli a já k nim nemusela v noci vstávat. Na koleno i Péráka je ještě času dost, říkám si.
A tak mě notně tuhle překvapila ta nejmladší, dvouletá, která teprve začíná mluvit. Našla jsem ji dřepět na bobečku před srázem do sklepa. Co tu děláš, broučku, ptám se. Vyvalila ta svá krásná velká kukadla, ukázala buclatou ručkou do sklepa a vyjekla -
Evavý olenóóó !!! Co, vyjevila jsem se, protože jsem zprvu nerozuměla, mluví totiž ještě “svou řečí”, je to něco mezi češtinou a korejštinou. Tam...jeee!!! pokračovala a stále ukazovala do sklepa. Pak mi to došlo. Chudinka, aby tak byla postižená jako já! A tak jsem ji vzala do náruče, sešly jsme do sklepa, prodraly se dědovým haraburdím až dozadu, kde byly brambory. Ty jsem prohrábla, aby viděla, že tam nikde nic není. Máma si dělala legraci, uděláme jí TYTYTY (=schytá to ode mne, že tě předčasně straší).
No dobrá. Ale na druhou stranu....není už trochu připravena slyšet v budoucnu i o Pérákovi?
Text k úvodnímu obrázku: Tak vyleze nejdřív Pérák nebo Krvavý koleno ???
