Co může vlastně dnes člověku ještě říci slovo most? Nejčastěji určitě vnímáme jeho význam nejběžnější. Most přes něco. Přes řeku, přes údolí, most, po kterém jezdí vlaky, auta, chodí lidé. Zkrátka most, který něco spojuje a zároveň rozděluje. Most, vedoucí někam na druhou stranu, most, který v nás může i vyvolávat pozitivní, nebo negativní emoce třeba svou velikostí, stářím, či uměleckou výzdobou. Pokud se ale nad tím slovem hlouběji zamyslíme, uvědomíme si, že jeho význam je daleko širší.
Existují totiž i mosty, které občas potřebujeme k překonání vzdálenosti mezi naším vnitřním duchovním světem a vnějším světem kolem nás. Jsou mosty, které překlenují obtížné etapy našeho života, mosty, které usmiřují a umožní nám udělat ten potřebný další krok. A jsou i mosty, které musíme za sebou nejdříve spálit, aby bylo možné ten další krok udělat.
Most je zkrátka pojem mnohoznačný. Ponechám teď stranou metaforický význam tohoto slova a chci se věnovat pouze mostům, které se, jako pozůstatky lidské činnosti, klenou nad řekami a údolími, aby nám co nejvíce usnadnily život. Drtivá většina mostů je už tak běžnou součástí našeho života, že je skoro zbytečné je nějak zvlášť vnímat. Jsou však i mosty starobylé, vedoucí z dávné minulosti do současnosti, mosty jako významné památníky času, vyprávějící přítomnosti dávno uplynulé, tajemné děje. Mosty, které přetrvávají navzdory všem společenským změnám a válečným vřavám, jež postupem času měnily tvář světa. Mosty, které ční vysoko nad průměrem své doby a uchovávající si před většinou lidí svá tajemství. Takové mosty jsou právě symbolem své doby a také místa svého zrození. A jsou i mosty, které nám zůstaly v podvědomí ani ne tak pro svůj věk, či architektonickou krásu, ale asociují nám něco mimořádného, nějakou událost s nimi spojenou, naše dávné představy a třeba i touhy.
Je několik takových mostů, které se mi už navždy uložily do paměti a které se mi vybaví až do podrobností pokaždé, když si na ně vzpomenu. Je velice příjemné se po nich procházet a vychutnávat si znovu a znovu jejich nostalgické a neopakovatelné kouzlo. Byť by to byla procházka pouze virtuální.
Ponte rialto
Opřeni o balustrádu, táhnoucí se po obou stranách mostu, díváme se spolu se ženou a hustým davem zvědavců na mírně páchnoucí Canale Grande, pod námi křižují kalnou vodu štíhlé trupy černých gondol, linková vaporetta a traghetti a všude kolem nás je samé Rialto. O ulici za námi zůstalo nevelké Café Rialto v ulici Campo San Bartolomio, pod nohama cítíme renesanční skvost mostní architektury Ponte di Rialto a jen malý kousek na druhé straně kanálu je údajně nejstarší benátský kostel San Giacomo di Rialto a původní čtvrť Rialto se starobylým tržištěm. Dnes se ovšem ta čtvrť jmenuje San Polo.
Nádhera vrcholné renesance a skvostné benátské gotiky tady útočí na diváka ze všech stran. Pestrý kaleidoskop barev, vůní a historie. Labyrint desítek kanálů a úzkých uliček, vedoucích neznámo kam. Jakýsi tajemný spiritus agens tohoto, skoro pohádkového města, nás vtahuje do jeho tajemných zákoutí a dávno prošlých dějů a nutí všechny naše smysly k permanentní aktivitě. V málokterém světovém městě tak výrazně určovala, už od staletí, každodenní život lidí voda.
Při pohledu z mostu se mi však vybavila také jedna drobná vzpomínka, a to na Máchu. I ten měl specifický vztah k Benátkám, které navštívil v létě roku 1834. Když ve třiapadesátém roce můj otec přinesl domů jeho román Cikáni, spíše než samotný děj mi utkvěla v paměti slova starého cikána Giacoma v samém závěru tohoto, až přespříliš romantického příběhu. Ve svém posledním dopise, s obzvláště romantickým patosem a máchovským smutkem v duši, Giacomo v daleké české zemi vzpomíná na svou gondoliérskou kariéru:
„Lodičko má, kolébáš-li se ještě na vlnách při Ponte Rialto, či již snad rozkotána se rozplýváš v jednotlivých prknách – ven, ven, v daleké moře?“
Tenkrát jsem si opakoval v duchu několikrát ta pro mne cizokrajně znějící slova. Ponte Rialto. A zvukomalebnost italského jazyka mi sama napověděla, kde v intonaci řeči klesat a kde zase stoupat. V pozdějších letech jsem se k tomuto Máchovu románu ještě několikrát vrátil, zasažen zejména romantismem polským, ke kterému měl i Mácha velmi blízko. Ale vždy mne více, než samotný děj, zajímala pasáž, týkající se Benátek a mostu Rialto. Ten se pro mne na dlouhá léta stal jedním ze synonym velkého a dalekého světa.
Nyní, sice bez romantického patosu, ale s obrovským zadostiučiněním a stoupajícími emocemi, stojíme s celou rodinou na tom nejvlastnějším symbolu Benátek, na tom mém dětském snu, koukáme se na město kolem nás, na oprýskané fasády kdysi honosných šlechtických paláců a neuvěřitelná atmosféra města, nabitého historií a desetitisíci turistů se neodbytně vkrádá do duše. Do té mojí tedy určitě. Tam se už usadila natrvalo.
Jen pár kroků za mostem Rialto je náměstí Campo San Giacomo di Rialto. Naproti kostelu San Giacomo, na opačné straně náměstí, je jedno docela zajímavé místo. Stojí tam malá socha Gobba di San Giacoma, zvaná "Hrbáč". Hned vedle sochy stojí nízký sloup z egyptského mramoru, na který se vystupovalo po několika schodech, vytesaných hrbáči na zádech. Odtud byly vyhlašovány městské vyhlášky a nařízení. Jinak se na sloup v průběhu staletí lepily všechny možné tehdejší informace. Zajímavé na tomto místě je ale hlavně to, že v šestnáctém a sedmnáctém století byli místní nepoctiví obchodníci trestání tím, že museli nazí běžet z náměstí Svatého Marka přes most Rialto až k Hrbáči. Sochu museli za trest políbit a obejmout. A aby se cestou příliš neulejvali, byli k běhu popoháněni bičem.
Běžet jsem to skutečně nezkoušel. Centrum Benátek je dnes natolik přeplněné turisty, tak že se člověk musí davem přímo prodírat. Natož pak běžet. Když tudy kdysi běhávali nazí obchodníci, určitě měli po cestě své diváky. A také dostatek prostoru k běhu. Nemyslím si však, že by tento středověký trest byl nějak zvlášť drsný. Klidně bych ho doporučil k realizaci i dnes. Své diváky by měl určitě. A oblast zájmu bych ještě rozšířil o nepoctivé politiky. Dokonce si představuji i konkrétní osoby, které bych k tomuto trestu klidně a rád odsoudil. Ostatně i tehdy, kdy Ponte Rialto byl ještě nepevným dřevěným provizóriem, byli obchodníci varováni před podváděním a manipulací s váhami latinským nápisem, který je dodnes umístěný na protější straně náměstí na zdi kostela svatého Giacoma. I tehdy bděla městská rada nad tím, aby byl obchod poctivý. Dnes se podobnému obchodu ovšem neříká spravedlivý, nebo poctivý, ale v současné novočeštině Fair Trade. Inu čas od stavby mostu Rialto přeci jen popošel o více, než čtyři sta let. A nejen společnost, ale i jazyk se vyvíjí. Bohužel, nikoli k lepším zítřkům, ale k novotvarům, které do našeho krásného jazyka vůbec nepatří.
S Benátkami je spojena i celá řada velmi známých jmen. Proslulý renesanční malíř Tizian, který byl nějaký čas i dvorním portrétistou benátských dóžat, zde v roce 1576 umírá ve vysokém věku na mor.
To benátský rodák Tintoretto il Furioso zažil jak prvotní úvahy o stavbě mostu, tak i jeho slavnostní otevření v roce 1591 tehdejším dóžetem Pasqualem Cicognou.
S Benátkami je úzce spojen i neobyčejně plodný malíř Paolo Veronese. Benátské paláce a kostely jsou plné děl těchto tří slavných umělců. Náš omezený čas nám ale, k mé velké lítosti, podrobnější prohlídku města neumožňuje.
Působil zde i hudební skladatel a houslový virtuos Antonio Vivaldi, který žil nějaký čas i v Praze u svého mecenáše hraběte Václava z Morzinu. Žil zde i dramatik Carlo Goldoni i známý dobrodruh Giacomo Casanova.
Těch jmen by se našlo ještě daleko víc, ale o tom psát nechci. Mne spíš ohromuje toto město jako celek. Jeho uličky, kanály, paláce, kostely, zkrátka vše, co kolem sebe vidím a co působí úžasně harmonickou, stylovou jednotou. To vše mne naplňuje obdivem a pokorou před tímto dílem člověka.
Prošli jsme ve spěchu městem, posvačili u přístaviště gondol před Dóžecím palácem ve společnosti neodbytných holubů, zabloudili v několika úzkých uličkách nad páchnoucími kanály a jsme znovu u mostu. Zlatnické obchůdky a krámky se suvenýry po obou stranách mostu jsou neustále v čilé permanenci, ale bezejmenný dav nás unáší stále dál a dál pryč od toho mého, od mládí vysněného mostu. Děkuji v duchu osudu, že mi ten můj dávný sen umožnil naplnit. A aby si rodina nemyslela, že jsem se zbláznil, tak si jen pro sebe, v duchu, se silně přehnanou intonací prozpěvuji – Ponte Rialto, Ponte rialto. Stejně tak, jako kdysi nad Máchovými Cikány.
Můj dávný benátský sen se pomalu vzdaluje, bloudíme uličkami a kanály, abychom konečně objevili parkoviště, kde již od rána odpočívá naše auto. Když jsem nastartoval, mám sto chutí, pod vlivem právě prožitých emocí, pateticky a hodně nahlas vykřičet ze staženého okénka auta někam až k nebi závěrečná slova Máchova starého cikána Giacoma.
„Ó, Venezia! Venezia! Dobrou noc!“
Jako introvert jsem však k tomu nenašel dost odvahy.
Pokračování příště.