Péče o seniora bývá mnohdy cestou k rozkladu rodiny
Ilustrační foto: ingimage.com

Péče o seniora bývá mnohdy cestou k rozkladu rodiny

22. 7. 2019

Moje máma už nemůže být sama, vezmeme ji k nám. Můj táta je v domově pro seniory, tak ať tam jde tvoje máma taky. Zkusíme to. Nezvládnu to. Je to naše povinnost. Ale vždyť s ní není k vydržení.

Ano, takové věty zní často v rodinách, které se ocitnout před tvrdou realitou: Někdo z jejich příbuzných se už nedokáže starat sám o sebe.

Manželé z Ostravska se rozvedli po třicetiletém bezproblémovém manželství poté, co si k sobě do rodinného domku nastěhovali mužovu matku. Paní se ocitla ve stavu, kdy už nebyla schopna žít sama ve svém bytě a místo v domově pro seniory pro ní příbuzní nesehnali. Dotyčná dáma po přestěhování značně ožila a začala výrazně ovlivňovat život celé rodiny. Po dvou letech se stala pozoruhodná věc. Muž, tedy syn dotyčné dámy, se odstěhoval. Našel si přítelkyni. Manželce řekl, že už tu rodinnou nepohodu a neustálé hádky nemůže vydržet. Žena zůstala v domě se svou nemocnou tchyní. V podstatě se obě zklidnily, začaly spolu lépe vycházet. Mají společné téma: Nadávají na muže a to je sbližuje.

Výjimečný, pozoruhodný, bizarní případ? Jak se to vezme. Nastěhování si nemocného příbuzného do bytu či domu bývá pro rodinu velkou zkouškou vztahů, síly, charakteru. Zatímco dříve bývalo běžné, že se rodina starala o staré a nemocné příbuzné, nyní je to spíše výjimečné a pro mnoho lidí to je nepředstavitelný zásah do soukromí.

Může za to z velké míry fakt, že málokdo má nyní bydlení uzpůsobeno tak, aby v něm pro starého či nemocného příbuzného bylo místo.

Architekt Jan Rampich se často ptá klientů, pro které navrhuje dům, kam umístí prarodiče, až nastane čas. Většinou jsou otázkou zaskočeni. „Drtivá většina pak odpověděla, že do deseti či dvanáctimetrového pokoje v přízemí, který označují jako pracovna či pokoj pro hosty. Jenže ve chvíli, kdy se člověk do takové situace dostane, je třeba pravdivě si odpovědět na otázku, zdali je stav vzájemných vztahů v rodině opravdu takový, aby společné bydlení umožnilo všem zúčastněným těšit se z jejich bohatství a bezkolizního fungování. Zhodnotit pravdivě a upřímně míru vzájemné tolerance. To bývá těžké. Je také třeba počáteční upřímné shody obou manželů. Vezmeme si maminku i s tátou, nebo posloužíme až tomu, kdo zůstane sám po smrti svého partnera? Budeme chtít nějaký příspěvek na byt a stravu? Má- lid jeden z partnerů opačný názor než ten druhý, nepřemlouvejme se navzájem. Nebude-li se společné soužití konat, bude to za daných okolností lépe pro všechny,“ vysvětluje architekt, který se otázkou vícegeneračního soužití dlouhodobě zabývá.

Takové dilema řeší čím dál více rodin. S tím, jak se lidé dožívají čím dál vyššího věku, přibývá těch, kteří jsou v poslední fázi života odkázáni na pomoc druhých. Tady je příběh jedné rodiny z jižní Moravy. „Když táta zemřel, nastěhovali jsme si mámu k sobě,“ vypráví šestapadesátiletá Kateřina. „Mamince bylo přes osmdesát, ale ještě byla schopná se o sebe starat. Uvolnili jsme jí pokoj v přízemí naší vilky. Nedělalo to dobrotu, protože měla pocit, že nám za to má být něco platná a pořád se do něčeho pletla. Chtěla uklízet, vařit. Dětem od ní jídlo nechutnalo, navíc při úklidu upadla, zranila se a my měli ještě více starostí. Ale zvládali jsme to. Když zemřela, přišel manžel s tím,že se teď postaráme o jeho ovdovělého tátu. Byla jsem zoufalá, počítala jsem s tím, že si konečně oddechnu a budu mít trochu soukromí. Ale nedalo se nic namítat, samozřejmě jsem souhlasila. Tchán už byl vážně nemocný, měl nádorové onemocnění a velmi těžko to snášel. Byl zlý, několikrát po mě hodil talíř s jídlem. Přežila jsem to, ale byla jsem už opravdu na dně. Při té péči o oba seniory jsem stále ještě chodila do práce. A co myslíte, že mezitím dělal můj manžel? Jezdil s kamarády na kole. Celou tu péči o oba seniory nechal na mě. Nakonec jsem mu to začala vyčítat a naše vztahy se výrazně zhoršily,“ tvrdí Kateřina. Vše došlo tak daleko, že svou životní nespokojenost a přepracovanost řešila alkoholem. A to tak, že musela vyhledat odbornou pomoc.

Lidé, kteří se dostali do podobné situace, říkají, že je třeba se ptát i nemocných seniorů, zda vlastně o společné soužití stojí, zda ho zvládnou. Nebrat to takto: Obětovali jsme se, babi, nemusíš do domova důchodců, tak buď ráda, že tě tady máme, mlč, nic nechtěj a seď ve svém pokoji. „Ptejme se seniorů, jak si představují soužití s námi. Letitější člověk mívá všelijaké podivnůstky a nepodlehněme představě, že je kvůli nám bude trvale a radostně tlumit,“ připomíná Jan Rampich.

Zkušenost má v tomto směru téměř devadesátiletý pán z Ostravy, který si nakonec sám vyřídil místo v domově pro seniory, přestože rok před tím bydlel v domě své dcery. „Přidělili mi místnost. Koukal jsem do zahrady. Když jsem chtěl do ní sejít, nešlo to, protože bych musel přes jejich byt, který přes den zamykali, nebo přes sklep, do kterého vedly prudké shody, které nezvládnu. Byl jsem tam jako vězeň, což zdůvodňovali tím, že je to pro mé bezpečí. Mysleli to dobře, ale já nakonec šel do domova pro seniory. Naštěstí tady bylo místo. Tady se do zahrady dostanu a nemám pocit, že někdo kvůli mně musí zamykat, starat se o mě. Tedy starají se tady o mě, ale je to jejich práce, jsou za to placeni. Připadá mi, že tady jsou vztahy fér, jasně dané, ale u dcery jsem si připadal, že jsem na obtíž,“ vypráví dotyčný.

Současná atomizace rodin, skutečnost, že rodinní příslušníci žijí daleko od sebe a nestaví se vícegenerační domy, se ukazuje být velkým problémem. Do situace, že nějaký příbuzný ve vysokém věku nemůže žít sám a potřebuje pomoc a blízkost druhých, se dostává čím dál více rodin. A málokde se podaří řešit ji ke spokojenosti všech stran. Každopádně jde o jednu z největších zkoušek vztahů v partnerství, v celé rodině, ale především i zkoušku sebe samého, kdy si člověk uvědomí, nakolik je schopen a ochoten slevit ze svého pohodlí a zaběhnutého způsobu života.

domácí péče
Hodnocení:
(5.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zorka Horká
Poněkud cynicky jsem si doplnila název článku větou - Tak tedy nezbývá než ta nabízející se eutanazie.... :-(
Jana Šenbergerová
Rozhodně nežiju s vidinou, že by o mě měly pečovat mé děti. Nic mi nedluží. Do života jsem je přivedla a uvedla já, a to zcela dobrovolně. Co jsem dala já jim, dají ony svým dětem nebo lidem, kteří je budou potřebovat víc než já. Vím, co taková péče obnáší. Kdo ji poskytuje s láskou, bez újmy na svém zdraví, toho obdivuji a vážím si ho. Kdo pečuje jen z povinnosti, toho je mi líto, má to ještě těžší.
Věra Halátová
V článku se píše, že "dříve se rodina o starého člověka dovedla postarat". Kdy dříve? Snad ještě za 1. republiky, kdy ženy byly v domácnosti, takže o staré rodiče manželky i manžela se starala žena, při své práci v domácnosti. Od padesátých let minulého století, kdy už byly ženy v zaměstnání a neměly u sebe v péči ani vlastní děti, rodiny bydlely v malých bytech, neznám nikoho, kdo by u sebe měl staré rodiče. U nás, v rodinném domě, od roku 1982 do roku 1985, kdy jsme já i manžel byli zaměstnáni a měli jsme 3 a pak 6 leté dítě, bydlel manželův otec. Měl rakovinu konečníku. Poslední dny svého života ležel na LDN v nemocnici. Nejsem zdravotní sestra, nemohla bych mu dávat léky tišící bolest, ani jsem nemohla zůstat doma ze zaměstnání, abych se o něj plně starala. Všimněte si, že říkám "já". Manžel o sobě ani neuvažoval, přestože větší výdělek jsem měla já. Někdo z diskutujících říká něco o tom, že kompetentní "s tím" nic nedělají. Neřekla bych. V současné době existuje "péče o osobu blízkou", která je náhradní dobou důchodového pojištění. A existují státní příspěvky na nemohoucnost, celkem slušné částky. Takže dnes může dcera nebo syn rodičům tu péči poskytnout. Ale lehké to není. Ošetřovat někoho z Alzheimerovou chorobou, to je obdivuhodné. Nemocný je tělesně fit, o své nemoci neví a ošetřující skončí na psychiatrii. Předpokládám, že článek byl úvahou, nikoliv kritikou. Pokud je kritikou, tak bych autorce doporučila, nejprve si to zažít, o někoho těžce nemocného pečovat. Kdo nezažil, nevěří.
Danka Rotyková
Je to opravdu moc smutné téma. Naprosto chápu paní Lenku Kuchařovou. My jsme také 3 dcery, ale ani jedna si nyní nedovedeme představit, že bychom měly s naší 89 letou maminkou bydlet a pečovat o ní. Zařídíme jí všechno, co potřebuje, ale ani jedna z nás s ní nedokáže vydržet. Dříve to bylo lepší, teď je to o nervy. Když s ní strávím půl dne, jsem tak psychicky na dně a tak unavená, že je mi do pláče. S ničím není spokojená, kritizuje všechno a všechny. A co je snad nejhorší, musí mít vždy pravdu a každému ji vnucuje. Někdo jí vynadá, někdo se jen zamračí a neodpoví. Vždycky se dost hádala, ale já si myslela, že ve stáří bude víc pokorná, když bude potřebovat pomoc druhých. Bohužel, přepočítala jsem se.
Marie Doušová
Strašně smutné téma.Znám co je to se starat o staré a nemocné rodiče. Ráda jsem jim oplatila, že nás dobře vychovali a starali se jak nejlépe uměli. Proto bylo správné jim jejich čas k odchodu udělat podle jejich přání a do poslední chvíle jim posloužit. Bylo to lehčí v tom , že jsme tři sestry a o rodiče jsme se staraly společně.
Ellen Z. Matějová
Není to jednoduché. V dnešní době, kdy se lidé dožívají čím dál vyššího věku, ale mnohdy jsou nesamostatní a potřebují stálou péči, a kdy jejich děti musí pracovat do 65 let, je to každého noční můra. Co si budeme povídat, člověk už po šedesátce toho tolik nezvládne, sám by potřeboval více odpočinku a klidu, ale když přijde z práce (mnohdy hodně náročné psychicky i fyzicky), má nastoupit na druhou (domácnost) směnu a poté na třetí (rodiče a jejich domácnost) směnu, má toho za chvíli dost. Ne proto, že by pro rodiče nechtěl nic udělat, ale prostě proto, že je nesmírně vyčerpaný, doslova uštvaný (zvláště, když k rodičům musí dále dojíždět). Také by chtěl mít volno pro sebe, mít čas na vnoučata, na koníčky, na odpočinek. Ale nemá. A když si ho občas udělá, má ještě výčitky svědomí, že rodiče "zanedbává". Potom se všechen ten stres podepíše na jeho zdraví, vztazích v rodině, atd. Protože nikdo nevydrží jet věčně "na plný plyn". Přijde chvíle, kdy už to nedává, zhroutí se buď tělesně (nemoc), nebo psychicky, a skončí na antidepresivech nebo v nemocnici. To nikomu nepomůže. Proto si myslím, že by mělo být více zařízení pro umístění starých lidí, aby tam měli každý svůj pokoj, své zázemí, péči podle svého zdravotního stavu. Aby je jejich děti mohly kdykoli navštěvovat, popovídat si s nimi, případně je vzít na výlet, prostě s nimi BÝT, to dá seniorům mnohem víc, než když uštvaná dcera přiběhne s nákupem, uvaří, uklidí, nemá na nějaké povídání náladu, protože už uvažuje, co ji čeká doma nebo v práci, a je akorát podrážděná, většinou to ještě skončí hádkou. A ještě horší je, když se musí starat o někoho nemohoucího 24 hodin denně. Kdo to může vydržet? V ústavech se personál střídá, většinou jsou to lidé v produktivním věku, kdy mají dost sil. Ale když se důchodkyně stará o devadesátiletého seniora - bez oddechu? Kdo nezažil, neumí si to představit, jaká je to zátěž. Naši rodiče se také o své rodiče starali, ale v době, kdy jim bylo mezi 40 - 50 lety, jelikož tehdy se málokdo dožil 80, tak jejich rodiče nepotřebovali tak intenzivní péči, jen občas s něčím pomoct, což ve věku do 50 let hravě zvládli. Dnes je situace úplně jiná. Lidé se dožívají klidně i stovky, ale ne ve stavu, o jakém by snili. Jejich stáří není důstojné, jsou nemocní fyzicky i psychicky (většina z nich), nesoběstační, což je deprimuje, mnohdy jen uměle udržovaní při životě, i když už ani žít nechtějí (ne v takovém stavu). A to šli do důchodu o nějakých 10 let dříve, než se chodí dnes, jsou o 10 let déle odpočatí. Ale naproti tomu i člověk, kterému je 65, vychoval děti, odpracoval si nějakých 40 let, má nárok na odpočinek a klidné stáří. Celý systém je špatně nastavený, bohužel. Je nastavený tak, aby člověk jen pracoval, dokud ještě může, a pak už nikoho nezajímá, kde, jak dlouho a v jakém stavu dožije, že se o něho nemá kdo postarat. Stáří u nás nemá s důstojným dožitím nic společného, bohužel. A nikdo z kompetentních s tím zřejmě nemíní nic dělat.
Pavla Žídková
Staráme se několik let o moji 85letou maminku, těžkou diabetičku, které musíme 3x denně píchat inzulín. Zaplaťpánbu se sama nají, zajde na záchod, umyje se, chodí... ale po mozkové příhodě zapomněla půlku života a nesrovná se s jakýmkoliv časovým určením, takže neví, kdy se má najíst, nepustí si televizi...Je to velmi svazující, nemůžeme ani s vnoučaty na dovolenou, stále musí být někdo doma. Získat odlehčovací péči je téměř nemožné, i když bychom si ji zaplatili...
Aranka Johnová
Lenka Kuchařová,to je smutné.My jsme si také vzali do domu mého těžce nemocného tatínka,najednou jsme přestali mít svůj život a starali se ,ale otec byl hodný,byl zlatíčko,můj manžel mi moc pomáhal,manžel je moje opora moc si ho vážím,po 5 letech otec zemřel a my ted trochu užíváme života,
Zdenka Soukupová
Ano, smutné téma. Nic podobného jsem nezažila, tak si netroufám soudit druhé. A že není jednoduché postarat se v 65 o rodiče starší 80 let, to chápu. Doufám, že já svým dětem život nezkomplikuji a dožiji také v seniorském domě. Ale až za hodně dlouho.....
Lenka Kuchařová
No ,tohle jem opravdu velmi ožehavé téma.Starala jsem se o svoji matku,která po smrti našeho otce zůstala sama v pětipokojovém bytě.Vzala jsem si ji k sobě,ale nebylo to lehké.Jsme sice čtyři sourozenci,ale já jsem nejstarší a jediná žena,takže naše matka to považovala za úplnou samozřejmost,že já jsem ta,která se o ni bude starat až do smrti.Pro mne to byl velmi nelehký úkol,protože moje matka byla příčinou mnoha mých potíží včetně rozpadu mého manželství a v době,kdy jsem si matku vzala k sobě jsem už byla více jak 10 roků zvyklá žít sama a sama si řídit svůj život včetně různých zájmnových a vzdělávacích aktivit.A naráz jsem tu měla v bytě člověka,který se ke mně choval jako ke služce a slovíčka ,,děkuji,prosím,promiň " pro ni neexistovala. Nakonec mi zemřela doma v náručí a doposud mne jeden z bratrů,který žije v Kanadě obviňuje z toho,že jsem prý naši matku ,,zavraždila " tím,že jsem ji nechtěla dát do nemocnice,kde už jednou nepoznali,že měla mrtvici a je to špitál vyhlášený v našem okolí jako hrobaři starých lidí.Hledala jsem pro matku jinou nemocnici,ale než se mi to podařilo,tak maminka mi zemřela sdoma během 15 minut.Je to na dlouhé povídání,tři roky jsem se sama starala jak nejlíp jsem uměla,ale nevzpomínám na tuto dobu ráda.Kdykoli,když maminka žila,zatelefonoval bratr z Kanady,tak se maminka rozplývala láskou a pochopením do telefonu,ale jakmile položila sluchátko a ukončila hovor,tak ke mně se chovala zcela jinak a nikdy se ani nezeptala na mé děti,či vnoučata.Dodnes mi zůstal akorát smutek na duši.....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.