Péče o seniora bývá mnohdy cestou k rozkladu rodiny

Poněkud cynicky jsem si doplnila název článku větou - Tak tedy nezbývá než ta nabízející se eutanazie.... :-(

Rozhodně nežiju s vidinou, že by o mě měly pečovat mé děti. Nic mi nedluží. Do života jsem je přivedla a uvedla já, a to zcela dobrovolně. Co jsem dala já jim, dají ony svým dětem nebo lidem, kteří je budou potřebovat víc než já. Vím, co taková péče obnáší. Kdo ji poskytuje s láskou, bez újmy na svém zdraví, toho obdivuji a vážím si ho. Kdo pečuje jen z povinnosti, toho je mi líto, má to ještě těžší.

V článku se píše, že "dříve se rodina o starého člověka dovedla postarat". Kdy dříve? Snad ještě za 1. republiky, kdy ženy byly v domácnosti, takže o staré rodiče manželky i manžela se starala žena, při své práci v domácnosti. Od padesátých let minulého století, kdy už byly ženy v zaměstnání a neměly u sebe v péči ani vlastní děti, rodiny bydlely v malých bytech, neznám nikoho, kdo by u sebe měl staré rodiče. U nás, v rodinném domě, od roku 1982 do roku 1985, kdy jsme já i manžel byli zaměstnáni a měli jsme 3 a pak 6 leté dítě, bydlel manželův otec. Měl rakovinu konečníku. Poslední dny svého života ležel na LDN v nemocnici. Nejsem zdravotní sestra, nemohla bych mu dávat léky tišící bolest, ani jsem nemohla zůstat doma ze zaměstnání, abych se o něj plně starala. Všimněte si, že říkám "já". Manžel o sobě ani neuvažoval, přestože větší výdělek jsem měla já. Někdo z diskutujících říká něco o tom, že kompetentní "s tím" nic nedělají. Neřekla bych. V současné době existuje "péče o osobu blízkou", která je náhradní dobou důchodového pojištění. A existují státní příspěvky na nemohoucnost, celkem slušné částky. Takže dnes může dcera nebo syn rodičům tu péči poskytnout. Ale lehké to není. Ošetřovat někoho z Alzheimerovou chorobou, to je obdivuhodné. Nemocný je tělesně fit, o své nemoci neví a ošetřující skončí na psychiatrii. Předpokládám, že článek byl úvahou, nikoliv kritikou. Pokud je kritikou, tak bych autorce doporučila, nejprve si to zažít, o někoho těžce nemocného pečovat. Kdo nezažil, nevěří.

Je to opravdu moc smutné téma. Naprosto chápu paní Lenku Kuchařovou. My jsme také 3 dcery, ale ani jedna si nyní nedovedeme představit, že bychom měly s naší 89 letou maminkou bydlet a pečovat o ní. Zařídíme jí všechno, co potřebuje, ale ani jedna z nás s ní nedokáže vydržet. Dříve to bylo lepší, teď je to o nervy. Když s ní strávím půl dne, jsem tak psychicky na dně a tak unavená, že je mi do pláče. S ničím není spokojená, kritizuje všechno a všechny. A co je snad nejhorší, musí mít vždy pravdu a každému ji vnucuje. Někdo jí vynadá, někdo se jen zamračí a neodpoví. Vždycky se dost hádala, ale já si myslela, že ve stáří bude víc pokorná, když bude potřebovat pomoc druhých. Bohužel, přepočítala jsem se.

Strašně smutné téma.Znám co je to se starat o staré a nemocné rodiče. Ráda jsem jim oplatila, že nás dobře vychovali a starali se jak nejlépe uměli. Proto bylo správné jim jejich čas k odchodu udělat podle jejich přání a do poslední chvíle jim posloužit. Bylo to lehčí v tom , že jsme tři sestry a o rodiče jsme se staraly společně.

Není to jednoduché. V dnešní době, kdy se lidé dožívají čím dál vyššího věku, ale mnohdy jsou nesamostatní a potřebují stálou péči, a kdy jejich děti musí pracovat do 65 let, je to každého noční můra. Co si budeme povídat, člověk už po šedesátce toho tolik nezvládne, sám by potřeboval více odpočinku a klidu, ale když přijde z práce (mnohdy hodně náročné psychicky i fyzicky), má nastoupit na druhou (domácnost) směnu a poté na třetí (rodiče a jejich domácnost) směnu, má toho za chvíli dost. Ne proto, že by pro rodiče nechtěl nic udělat, ale prostě proto, že je nesmírně vyčerpaný, doslova uštvaný (zvláště, když k rodičům musí dále dojíždět). Také by chtěl mít volno pro sebe, mít čas na vnoučata, na koníčky, na odpočinek. Ale nemá. A když si ho občas udělá, má ještě výčitky svědomí, že rodiče "zanedbává". Potom se všechen ten stres podepíše na jeho zdraví, vztazích v rodině, atd. Protože nikdo nevydrží jet věčně "na plný plyn". Přijde chvíle, kdy už to nedává, zhroutí se buď tělesně (nemoc), nebo psychicky, a skončí na antidepresivech nebo v nemocnici. To nikomu nepomůže. Proto si myslím, že by mělo být více zařízení pro umístění starých lidí, aby tam měli každý svůj pokoj, své zázemí, péči podle svého zdravotního stavu. Aby je jejich děti mohly kdykoli navštěvovat, popovídat si s nimi, případně je vzít na výlet, prostě s nimi BÝT, to dá seniorům mnohem víc, než když uštvaná dcera přiběhne s nákupem, uvaří, uklidí, nemá na nějaké povídání náladu, protože už uvažuje, co ji čeká doma nebo v práci, a je akorát podrážděná, většinou to ještě skončí hádkou. A ještě horší je, když se musí starat o někoho nemohoucího 24 hodin denně. Kdo to může vydržet? V ústavech se personál střídá, většinou jsou to lidé v produktivním věku, kdy mají dost sil. Ale když se důchodkyně stará o devadesátiletého seniora - bez oddechu? Kdo nezažil, neumí si to představit, jaká je to zátěž. Naši rodiče se také o své rodiče starali, ale v době, kdy jim bylo mezi 40 - 50 lety, jelikož tehdy se málokdo dožil 80, tak jejich rodiče nepotřebovali tak intenzivní péči, jen občas s něčím pomoct, což ve věku do 50 let hravě zvládli. Dnes je situace úplně jiná. Lidé se dožívají klidně i stovky, ale ne ve stavu, o jakém by snili. Jejich stáří není důstojné, jsou nemocní fyzicky i psychicky (většina z nich), nesoběstační, což je deprimuje, mnohdy jen uměle udržovaní při životě, i když už ani žít nechtějí (ne v takovém stavu). A to šli do důchodu o nějakých 10 let dříve, než se chodí dnes, jsou o 10 let déle odpočatí. Ale naproti tomu i člověk, kterému je 65, vychoval děti, odpracoval si nějakých 40 let, má nárok na odpočinek a klidné stáří. Celý systém je špatně nastavený, bohužel. Je nastavený tak, aby člověk jen pracoval, dokud ještě může, a pak už nikoho nezajímá, kde, jak dlouho a v jakém stavu dožije, že se o něho nemá kdo postarat. Stáří u nás nemá s důstojným dožitím nic společného, bohužel. A nikdo z kompetentních s tím zřejmě nemíní nic dělat.

Staráme se několik let o moji 85letou maminku, těžkou diabetičku, které musíme 3x denně píchat inzulín. Zaplaťpánbu se sama nají, zajde na záchod, umyje se, chodí... ale po mozkové příhodě zapomněla půlku života a nesrovná se s jakýmkoliv časovým určením, takže neví, kdy se má najíst, nepustí si televizi...Je to velmi svazující, nemůžeme ani s vnoučaty na dovolenou, stále musí být někdo doma. Získat odlehčovací péči je téměř nemožné, i když bychom si ji zaplatili...

Lenka Kuchařová,to je smutné.My jsme si také vzali do domu mého těžce nemocného tatínka,najednou jsme přestali mít svůj život a starali se ,ale otec byl hodný,byl zlatíčko,můj manžel mi moc pomáhal,manžel je moje opora moc si ho vážím,po 5 letech otec zemřel a my ted trochu užíváme života,

Ano, smutné téma. Nic podobného jsem nezažila, tak si netroufám soudit druhé. A že není jednoduché postarat se v 65 o rodiče starší 80 let, to chápu. Doufám, že já svým dětem život nezkomplikuji a dožiji také v seniorském domě. Ale až za hodně dlouho.....

No ,tohle jem opravdu velmi ožehavé téma.Starala jsem se o svoji matku,která po smrti našeho otce zůstala sama v pětipokojovém bytě.Vzala jsem si ji k sobě,ale nebylo to lehké.Jsme sice čtyři sourozenci,ale já jsem nejstarší a jediná žena,takže naše matka to považovala za úplnou samozřejmost,že já jsem ta,která se o ni bude starat až do smrti.Pro mne to byl velmi nelehký úkol,protože moje matka byla příčinou mnoha mých potíží včetně rozpadu mého manželství a v době,kdy jsem si matku vzala k sobě jsem už byla více jak 10 roků zvyklá žít sama a sama si řídit svůj život včetně různých zájmnových a vzdělávacích aktivit.A naráz jsem tu měla v bytě člověka,který se ke mně choval jako ke služce a slovíčka ,,děkuji,prosím,promiň " pro ni neexistovala. Nakonec mi zemřela doma v náručí a doposud mne jeden z bratrů,který žije v Kanadě obviňuje z toho,že jsem prý naši matku ,,zavraždila " tím,že jsem ji nechtěla dát do nemocnice,kde už jednou nepoznali,že měla mrtvici a je to špitál vyhlášený v našem okolí jako hrobaři starých lidí.Hledala jsem pro matku jinou nemocnici,ale než se mi to podařilo,tak maminka mi zemřela sdoma během 15 minut.Je to na dlouhé povídání,tři roky jsem se sama starala jak nejlíp jsem uměla,ale nevzpomínám na tuto dobu ráda.Kdykoli,když maminka žila,zatelefonoval bratr z Kanady,tak se maminka rozplývala láskou a pochopením do telefonu,ale jakmile položila sluchátko a ukončila hovor,tak ke mně se chovala zcela jinak a nikdy se ani nezeptala na mé děti,či vnoučata.Dodnes mi zůstal akorát smutek na duši.....