Nechtějí být přísní, ale nejsou schopni smířit se se současným trendem, kdy je dětem tolerováno nevhodné chování, nezdravé jídlo, prosazování vlastních názorů. Přísný prarodič je mnohdy rodině ku prospěchu, i když je jeho pozice těžká.
Ne, neuvařím ti špagety s kečupem. Máme dnes k obědu rajskou omáčku s těstovinami. Je to v podstatě totéž, jen si řekni, jestli k ní chceš plátek libového masa. Doporučuji ti ho, je dobré. Ale je to na tobě.
Tak promlouvala nedávno jednasedmdesátiletá Věra ke své jedenáctileté vnučce. Ta se dožadovala, aby babička speciálně pro ni udělala k obědu špagety s kečupem.
„To dítě vůbec nevnímá, že je občas nutné se podřídit většině. Ona je zvyklá, že dostane to, co chce. I kdyby celá rodina jedla něco jiného, její máma jí uvaří zvlášť, co si řekne. Zpravidla pořád špagety. Já to nemíním podporovat, proto mě vnučka nemá příliš v lásce. Prostě u mě nechce být,“ vypráví Věra.
„Tak jí uvař ty špagety a máš klid,“ říká její manžel.
„Ne, jde o princip. V životě jí taky nikdo nebude dělat stále nějaké ústupky. Když si to neuvědomují její rodiče, dávám jí to najevo já. A to i za cenu, že nejsem oblíbená babička,“ stojí si Věra na svém.
Podobný postoj zaujímá čím dál více prarodičů. Rozmazlování vnoučat je u lidí vyššího věku velmi častým tématem rozhovorů. Mnozí senioři totiž nechápou současný trend dávat dětem už od velmi nízkého věku absolutní právo rozhodovat o tom, co budou jíst, co si obléknou, co chtějí a nechtějí dělat. V rodinách kvůli tomu dochází k neshodám, ale nemálo seniorů je přesvědčeno, že dobře dělají a trvají na svém i za cenu neshod a neoblíbenosti.
„Proč by mělo dítě či teenager hledat radu u dospělého, který mu vše dovolí? Jak pro něj může být autoritou, partnerem k dialogu?“ uvádí psycholožka Adele Faber, spoluautorka knihy Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali. A dodává: „Lidé nyní vychovávají své děti v naprosto jiné době, než vyrůstali oni sami. Vychovávají je v době, která je lakomější, hrubější, sprostější, materialističtější, sexuchtivější, brutálnější než kdykoli předtím. Výsledkem je, že mnozí rodiče dávají od výchovy ruce pryč a doufají, že se vše nějak samo zlepší. Jenže to není vhodný způsob. Říkat „dělej si co chceš“ je stejné jako říkat neustále „to nesmíš“. Pro mnoho dětí je nyní prospěšné uvědomit si, že ne každý jim vše dovolí,“ vysvětluje.
Pro mnoho prarodičů je snaha přispět k výchově vnoučat jiným způsobem, než jak jsou zvyklí z domova, pořádně těžká. Chtěli by být milovanými babičkami a dědečky. Chtěli by, aby se k nim vnoučata těšila, trávila u nich prázdniny, cestovala s nimi. Ne každému se to však podaří a mnozí riskují neoblíbenost za cenu toho, že se nepřizpůsobí současné takzvaně volné výchově dětí.
„Vnuci prohlásili, že letos s námi nechtějí být na chatě. Formulovali to tak, že u nás nevydrží ani týden. Vím přesně proč. Loni jsme je poprosili, aby nám pomohli uložit hromadu přivezeného dříví. Brali to jako nějakou křivdu, utrpení. Když si té hromady tři dny okázale nevšímali, tak jsem je prostě seřval. Jenže oni nejsou zvyklí, že jim někdo něco přikáže. Ale jak jinak s nimi, když na prosby nereagují? Já bych si něco takového v dětství k tátovi ani dědovi nedovolil,“ vypráví šestašedesátiletý Tomáš o svých vnucích ve věku třináct a čtrnáct let. Mrzí ho, že s nimi nemá dobrý vztah a je si přesně vědom proč: „Jsem pro ně divný, přísný děda, který vyžaduje určitý řád a poslušnost. Jenže oni vůbec netuší, jak vyrůstala moje generace, jak pro nás bylo svaté, co táta či děda řekli. Jasně, že jsem lumpačil, rebeloval, odmlouval. Ale bylo to s mírou. Když se děda zamračil, šlapal jsem jak hodinky. Ale oni mě doslova ignorují,“ dodává Tomáš.
Jeho dcera mu vytkla, že je na vnuky moc náročný a přísný. Přímo zvolila slova: Pak se nediv, že tě nemají rádi. Tomáše to mrzí, ale ustoupit nechce: „Přece nebudu já, starý chlap, uklízet dříví a oni, mladí kluci nebudou sedět vedle na terase a koukat do tabletů. No to opravdu ne.“
Způsob výchovy se v jednotlivých generacích mění. Právě současná generace seniorů silně vnímá rozdíly, jaké se v této oblasti v poslední době odehrály. A tak se v rodinách čím dál více řeší, že babička je přísná nebo dědeček nedovolil to či ono.
Jistě, jsou opačné extrémy, kdy lidé ve snaze se zavděčit naopak vnoučatům přinášejí modré z nebe a rozmazlují je proti vůli jejich rodičů.
Ale i v této oblasti platí, že jakýkoli extrém nikdy nic dobrého nepřinese. Ale určité vytržení ze zaběhnutých kolejí, ukázka toho, že život je složitější a náročnější, než jak je dítě z domova zvyklé, může naopak přinést hodně dobrého. Potíž je v tom, že to děti neocení nyní, ale až časem. Někdy až tehdy, kdy tady už přísná babička nebo přísný dědeček nebudou.
