Příběh Věry: Kvůli dluhům přišla o byt i přátele. Teď jí svitla naděje

Dnes už taky neposuzuji všechno striktně, už jsem změkla. Ale i tak si myslím, že chyba je na straně všech, kteří neznali míru. Tedy i té nešťastné paní. Jen bych jí nevyčítala syna, i když se na jeho výchově podílela. Beru to tak, že děti nemohou za rodiče a rodiče za děti. Na stará kolena bych takové starosti mít nechtěla.

No, nevím co je tvrdého na tom, že každý by měl, za své činy a veškerá svá rozhodnutí, nést odpovědnost. Ale pro někoho možná ano. Kdo pamatuje dobu, chcete-li skutečnost, že děti byly spolutvůrci rodinných firem/farem a učili se "za pochodu" pracovat a získávat zkušenosti s vedením a chodem firmy/farmy. Když můj bratr (MVDr., promovaný chemik, CSc., RNDr, jazykově vybavený, byl ve svých 33 letech "odejit" do zahraničí, začínal v USA "u lopaty". Když přišel k jednomu docentovi, otci pěti dětí 5 - 17 let, sekat zahradu, tak na dotaz proč zahradu neposekají děti, dostal odpověď, "ony to nemají zapotřebí". Že by podobnost se stávající situací u nás byla čistě náhodná? Řekla bych, že ne.

No,já bych nebyla tak tvrdá. Paní Věra začala podnikat celkem brzo po revoluci. naše genreace s tím neměla moc zkušeností,teď je o dvacet let víc a každý je chytrý. Tehdy byly dluhy docela bežné,kdo platil faktury,byl pomalu za hlupáka.Karty se obrátlily a spousta lidí padla do dluhové pasti.Paní Věra investovala peníze do firmy,chtěla růst,co je na tom špatného,svět je plný příběhů selfmademanů,kteří v garáži vybudovali impérium. Paní Věře se to nepovedlo a skončila v krachu,vinou smůly a špatných rozhodnutí. myslím si,že pro takové lidi je institut oddlužení záchranou před pádem na úplné dno. Buďme upřímní.Jak málo by stačilo,aby paní Věra ve stejné rubrice vystupovala jako příklad úspěšné podnikatelky ve středním věku....neonemocnět manžel...nebýt syn pitomec...

Zorko, ano, taky to tak vnímám. Mám sousedy, kteří v exekuci přišli o všechno, včetně bytu. Vím , že to bylo díky jejich způsobu života a myšlení a taky toho, že práce jim nikdy moc nevoněla, ale museli mít všechno, co se nabízelo. Auto za půl milionu na půjčku, protože neudělají krok pěšky a tak bych mohla pokračovat. A teď by takoví lidé měli být oddluženi? Proč? Kdo to za ně zaplatí?

Vím, že chyba je nejspíšu mně, já totiž nerozumím tomu principu. Paní není schopná dostát svým závazkům a tak ji Nadační fond oddlužení pro každého pomůže "ve finanční tísni" ? Jak přesně, to mi není jasné. Oddlužení do tří let. To asi dlužník nezaplatí celou dlužnou částku, že ? Kdyby ji mohla zaplatit, tak to snad není tak strašné. S přihlédnutím na to, že paní snad nikdo nenutil aby řešila situaci tak, jak ji vyřešila. Zdá se mi poněkud lehkomyslné pomáhat lidem, kteří se bez řádného rozmyšlení ( a pak s poukazem, že ne vlastní vinou) dostanou do úzkých. Nebude to jen odhlehčení pro nezodpovědné ? Paní můžu litovat, ale když se nedostala do téhle situace vlastní vinou, tak čí ? Pořád je plno nabídek na snadné úvěry a pročby ne, když se takhle asi docela "snadno" lze vyhnout jejich splacení v plném rozsahu. Budu asi vnímána jako osoba bez soucitu, ale ten mám pro jiné případy :-(

Souhlasím s komentářem Áji a Jitky C. Situace paní Věry určitě nebyla jednoduchá, nemoc a smrt manžela. Ale rozhodnutí bylo její, jak o úvěru, tak o předání firmy synovi. Předpokládám, že měla nějakého právního poradce, neměla to nechat zajít tak daleko. Opravdu, bůh ví jak to bylo. Jedno je jisté, s jídlem roste chuť. A přestože se mohla že synova neúspěchu poučit a být opatrnější ... to se mi ani nechce věřit, že mohla být tak naivní.

Paní Věra měla s manželem příliš velké oči. Když se jim vedlo dobře, mělo jim to stačit. Ale s jídlem roste chuť. A brát si úvěr, když už nebyli nejmladší. Bůhví, jak to celé bylo...

3/ Ještě bych dodala, že mnohem horší je, "muset" akceptovat (uznat, přijmout, souhlasit, realizovat/ provádět) rozhodnutí druhých a sama za to nést odpovědnost.

Paní Věře přeji aby prožila zbytek života v klidu a bez dalších problémů.

Možná to bude znít mnohým tvrdě, ale kdo by měl nést odpovědnost za rozhodnutí, v tomto případě paní Věry? Osobně v tom cizí zavinění nevidím. Vždy jsem se spoléhala sama na sebe a za svá rozhodnutí nesla důsledky.