Také si povídáte s kočkou?

Povídám.

Kočky jsou součástí našeho života. Moje velké přání mít bílou kočičku, se nesplnilo, vždy jsem se ujala opuštěné kočky a už je to můj 3 černý kocourek.Syn zachránil na šachtě tak máme 3 a mí psí jim nikdy neublížili.

Kočky miluju - mám čtyři. Jsou venkovní, ale mají nepoužívanou kotelnu, kde jim topím. Je to babička Rozárka, její dcera Cinďula a od ní dva kocouři Mikeš a Šmudla. Nikdo je nechtěl, tak jsem si je taky nechala. V létě se nám na 4týdny ztratila Cinďulka (je moc hezky vybarvená, jako tygr). Po měsíci se objevila, zdravá a dobře živená, asi ji unesli chataři, kteří okolo nás chodí. Tak moc nám nadávala, to jsem ještě u kočky neviděla, jako kdyby my jsme za to mohli.

Nikdy jsem žádné zvíře neměla, ale moje děti se o nejedno staraly. Povídám si s každým zvířetem, které o to stojí. Domluvila jsem se i s mouchou, která se mnou trávila jednu zimu, když jsem zůstala sama. Byla chytrá. Provokovala, ale věděla přesně, kdy bude moudřejší toho nechat. Docela mi chyběla, když jednoho dne zmizela. Nedělám si legraci.

Ještě před osmi lety jsem měla dva černobílé kocoury - Burák a Macíček. Zůstali sousedům, Burákovi je již patnáct let, má dokonce vyhřívaný pelíšek v garáži. Byly to tenkrát každodenní mazlení,byli to jedni z mnoha mých zvířecích kamarádů, rozuměli každému slovu, těžko jsem se s nimi loučila. Hezký článek Zdeni.

Škoda, že ze zdravotních důvodů nemůžu mít doma žádné živé zvíře. Měla jsem kdysi dávno kocoura, jmenoval se Mind'ák. Byl to obyčejný mourovatý kocour a byl to mazel mazaný.

Ne, já si povídám s pejsky. Kočky jsou hned na druhém místě. :-)

Hezké vyznání. Vy se máte, já na Vendu mluvím, ale ani neštěkne.U misky a u dveří o něco si řekne... Jen si vynucuje packou hlazení .

Zdeno, krásný článek

Já si zase povídám se svým pejskem a myslím si, že po té době co ho mám s rozumíme navzájem